The Whole Story- Stony (část první)

27. Znovu přáteli

Tony

Ráno jsem se vzbudil až kolem deseti hodin. Nakonec jsem přišel dolů až na oběd. Strávili jsme den na minigolfu a večer v obýváku. V pátek mě Steve s omluvou nechal doma a šel si něco vyříkat se svými kamarády. Chápal jsem ho, neviděl je dlouho a kvůli mně se s nimi rozhádal. Ovšem, když se večer vrátil s modřinou na oku, měl jsem sto chutí jít si to s nimi vyříkat. Vysvětlil mi, že byl prvně za Peggy, a že jí dal to perníkové srdce z pouti, co tehdy koupil. 6e si spolu dobře popovídali a ujasnili si všechno potřebné. Taky mi řekl, že se na mě Peggy nezlobí, a že mě pozdravuje. Když se ale dostal k tomu, jak šel za Buckym a jak ho po půl hodině vyhodil s tím, ať si nasere, začala mi vřít krev v žilách. Ošetřil jsem mu modřinu na oku a pár dalších, které měl pod oblečením. Bylo to zvláštní. Sobotu jsme strávili se Stevovými rodiči a pomohli jim například se zahradou nebo s úklidem. V neděli jsme pak odjížděli zase zpět na koleje. Ve vlaku jsme si zase povídali a nevnímali cestu. Povedlo se nám přejet naši stanici, takže jsme se pak vláčeli asi půl kilometru k ubytovnám. Vybalili jsme si věci a šli si po svých. Já jsem po týdnu bez Jarvise potřeboval vzpruhu ve formě ponocování se šroubovákem v ruce. Steve se šel projít ven. Nevím, kam šel, jen že říkal, že se vrátí hodně pozdě. Život pomalu zajel do starých kolejí. První týden jsme si hodně povídali o našich zážitcích. Natasha byla podivně zamlklá a Clint zase až moc ukecaný. Bruce nám  povídal o nějaké jeho kamarádce z dětství, se kterou strávil celý týden vědařením. Steve jim vyprávěl o tom, jak byl u rodičů, ale ani jednou se nezmínil, že bych tam byl s ním. Vždycky když jsem se o to pokusil, hodil po mě prosebný pohled. Nakonec jsem to vzdal a tvrdil, že jsem zůstal celý týden na kolejích a bavil se s Rhodeym. Pietro taky něco žvanil, ale já ho neposlouchal. Začal jsem mít vztek na toho nádherného blonďáka, co dělá, že neexistuju. Byli jsme si tak blízcí, teď po sobě zase jenom ječíme nebo se vyhýbáme. Teda já ne, to on se mi vyhýbá. Nevím co se tak po*, že se mnou nemluví. Vsadil bych se, že za to můžou ti jeho dementní kamarádi.

Už uběhly asi tři týdny od doby, co začala škola a Steve se mi pořád vyhýbal. Chodil spát buď moc brzy, nebo hodně pozdě. Snídani jedl u sebe v pokoji a v jídelně jsem ho nikdy nezastihl. Začalo mě to opravdu štvát. Na takové chování nejsem zvyklý, a zvykat si rozhodně nebudu. Jednou po škole jsem ho uviděl u jeho skříňky. Balil si učebnice a chystal se zase někam jít. Špehoval jsem ho zpoza rohu, a když šel kolem mě, chytl jsem ho za mikinu a vtáhl jsem ho do prázdné učebny. „Co si do háje myslíš, že děláš?! Vyhýbáš se mi a nemluvíš se mnou! Co jsem ti provedl, že jsem si to zasloužil?!" Steve na mě hleděl se zaskočeným, omluvným a vystrašeným pohledem v jednom. „Tak bude to!" Byl jsem naprosto bez sebe. Nervy mi praskly a já se začínal hroutit. Zahnal jsem slzy, co se mi hnaly do očí a zase se na něj rozkřičel. „Vypadám snad na někoho, kdo se sebou nechá zametat! Pos* jsi to Rogersi! Buď rád, že jsem tě ještě nevyhodil z bytu! Ty jeden................" Vztekle jsem kolem sebe prskal a vykřikoval náhodné věty. Některé jsem ani nemyslel vážně, prostě jsem se jen potřeboval vyřvat. Z běsnění mě ale vytrhla dlaň na mém obličeji. Najednou jsem si uvědomil, že stojí hned naproti mně. Byl trochu menší než já a o dost vyzáblejší. Zadíval jsem se mu do tváře. V očích měl slzy a celkově měl opuchlý obličej. Musel hodně nocí probrečet. Najednou jsem se na něj nedokázal zlobit. Přitáhl jsem si ho do obětí. Chvíli mi brečel do ramene a pak jsem ani já neudržel slzy. Ani nevím, jak dlouho jsme tak takhle stáli zabořeni jedem do druhého. Když jsem se konečně odtáhl, trochu jsem se na něj usmál. „Tak dobře. Pokud mi nechceš říct, co se děje, tak mi to neříkej, ALE přestaň se mi vyhýbat. Jsme přece kamarádi, nebo ne?" Blonďák pokýval hlavou a usmál se. Po tak dlouhé době jsem ho viděl se na mě zase usmívat. Usmál jsem se zpět a vytáhl ho ze třídy. K mému překvapení už na chodbě nikdo nebyl. Museli jsme tady asi být opravdu dlouho. Sbalil jsem si pár sešitů a odešli jsme na ubytovnu. Tam už ležel Clint s Brucem rozvalení na pohovce. Proč taky ne, že? Dívali se na nějaký akční film se spoustou hrdinských postav. „Až jednou dostuduju, budu jako oni." Všichni jsme se na Clinta pobaveně podívali. „Ty tak určitě. To nám spíš zmutuje tady vědátor, než aby z tebe byl agent." Vyprskli jsme smíchy a Clint se uraženě postavil. „Vsadím se, že ty to taky daleko nedotáhneš Starku." S těmi slovy zmizel v kuchyni. Ať si trhne nohou. Večer jsme koukali na nějakou komedii. Připadalo mi to celkem hloupé, ale ostatní až na Bruce se dobře bavili. Dokonce jsme pozvali i Nat, která potom přespala na gauči. Myslím, že odteď už to půjde zase hladce.

Omlouvám se, že ty názvy jsou čím dál horší. Prostě nedokážu vymyslet kloudný název. Jinak doufám, že se díl líbil. Nezamomeňte na hvězdičky a komentíky! Budu se těšit u další kapitoly.

Tiranis