The Whole Story- Stony (část první)

47. Budeš mi dělat sestřičku

Pietro

Jako každý večer, kdy zrovna nemám nějaké jiné plány, jsem se probíhal po ztemnělém parku. Je tady spousta nástrah a nebezpečných lidí, ovšem já si myslím, že bych všem utekl. Probíhal jsem zrovna jednou odlehlou uličkou, když jsem uslyšel volání. Někdo má potíže! Rozeběhl jsem se tím směrem a srdce měl až v krku. Co když je to Clint? CO když mu někdo ubližuje!? Zastavil jsem se kousek od místa a sledoval tu scenérii. Vysoký muž v černém po d sebou věznil hubeného mladíka a bil jej do krve. Nečekal jsem a sehnul se pro ostrý kámen na cestě. Co nejrychleji, ale bez toho, aniž by mě někdo slyšel, jsem se přikradl zezadu k útočníkovi a majznul ho vší silou kamenem do hlavy. Muž zavyl a skácel se na bok. Vyrval jsem mu z ruky dýku, kterou způsobil své oběti četná zranění, a nehumánně jsem mu s ní přejel po délce krku. Hlubší rýha se rozevřela a začala z ní vytékat krev. Nůž jsem zahodil a začal se věnovat bezvládnému tělu na cestě. Pane bože! Steve! „Steve! Vstávej! Hej ty demente, no tak! Steve!" snažil jsem se ho probrat. Třásl jsem s ním a mluvil na něj. Nic! Prostě nevnímá! Nahmatal jsem tepnu na krku. Dobrý, pulz má. Co teď? Umělé dýchání? Bože, proč nedávám v hodinách pozor! Rozhodl jsem se pro  profesionální řešení problému, a jelikož já nejsem doktor, nabral jsem si tělo svého kamaráda do náruče a běžel s ním k ošetřovatelce.

Prudce jsem začal bušit na dveře jednoho z učitelských bytů. Šlo slyšet nepříjemné zaklení a pomalé šouravé kroky. Znovu jsem hlasitě zabušil. Na šourání teď prostě není čas! Dveře přede mnou se opatrně otevřely. 6ena jen v noční košili a bačkorách na mě vyjeveně zírala. Pak sklouzla pohledem do mé náruče. Zalapala po dechu a otevřela dveře dokořán. „Honem mi ho polož na stůl v kuchyni! Hned tam budu!" Odnesl jsem bezvládné tělo Steva do kuchyně a položil ho na pult. „Hej kámo, no tak vstávej!" Do místnosti se přiřítila zdravotnice s velkou taškou plnou léků a jiných věcí. „Budeš mi dělat sestřičku." S těmito slovy mi do rukou vrazila torbu a spěšně kontrolovala Stevvy životní funkce. Otevřel jsem tašku a opatrně se v ní začal přehrabovat. Vytáhnul jsem desinfekci, nůžky, náplastí a obinadla s obvazy. „Podej mi to. A ještě tamto." Podával jsem zdravotnici jednu věc ta druhou a kmital, jak jen to šlo, abych mému příteli pomohl. Záchranná akce trvala asi dvacet minut, než jsme dokázali zastavit krvácení ze všech ran. Dokonce i hlavu jsme zajistili léčivými obklady a obvazem. Pak už sestra jen očišťovala a lepila ranky na obličeji. Steve se vůbec nehýbal a byl bledější než obvykle. Měl jsem o něj vážně strach. Nedávno ho hospitalizovali v nemocnici na pokraji smrti, pak ho napadne nějaký magor přímo v nemocničním pokoji, Bruce ho málem zabije kouzelnou mastí a teď ho zase přepadnou a pořežou mu celé tělo! Ten chlap na sebe prostě přitahuje pohromy! „Bude v pořádku?" Šlo slyšet, jak se mi klepe hlas. „Uvidíme, ale věřím, že ano. Udělali jsme pro něj všechno, co jsme mohli." „Moc děkuji." Seděl jsem vedle Steva celou noc. Nechtěl jsem zpět na svou kolej, raději jsem ho hlídal. Ošetřovatelka si šla ještě lehnout a nařídila mi, že cokoli se na jeho stavu zhorší, mám okamžitě přijít říct. Seděl jsem na lince v kuchyni a pozoroval svého kamaráda. Tak málo stačilo k tomu, abych za pár dní nesl jeho rakev. Ale nestalo se tak a já jsem za to neskonale rád. Došlo mi, že na Stevově místě mohl být zcela kdokoli, a to včetně mého milovaného. Ano, často se o něj bojím a to i ve chvílích, kdy je to zcela zbytečné. Neřekl jsem mu to a ani mu to říct nehodlám. Vysmál by se mi a roztroubil po škole, že Pitro Maximoff je teplouš, co se zabouchnul do Clintona Bartona. Dobře ho znám, neudrží žádné tajemství, to už jsem si stačil všimnout. Tu ostudu bych neunesl, tak raději budu snášet smutek.

Tady je trochu kratší kapitola jako náhrada za ten čtvrtek. Snad se bude líbit a užijete si ji. Připomínám, že o sobotě a neděli nevyjde nic, tak nebuďte zklamaní.

Vaše Tiranis