The Whole Story- Stony (část první)

42. Večírek

Máte někdy taky ten pocit, že se vám všechno hroutí? Já ho mám a není to žádný med. Škola je na zabití, ale i tak jsem pro vás napsala pokračování. Snad se vám bude líbit a třeba ji i oceníte. Užijte si ji a budu ráda za hvězdičky!

Tony

Přestože se dopoledne zrovna nevyvedlo, večer se i celkem podařil. Clint s provinilým Brucem nachystali bohatá švédské stoly a já rozestavil na pult několik lahví alkoholu a pár flašek vína a piva (to se přece jako alkohol nepočítá). Natasha s Pietrem a Wandou donesli talířky a kelímky a vyzdobili celý obývák barevnými střapci a balonky. Bylo to velice vtipné, skoro jako opravdová party. Jediný Steve ležel celou dobu vyčerpaně na gauči a odpočíval. Popravdě jsem se mu vůbec nedivil. Být já v jeho kůži, zřejmě bych se momentálně ani nehnul, nebo bych všechny posílal k šípku. Musel mít nervy z oceli, když hodlal přetrpět mejdan plný ožralých kamarádů a hlasité hudby.

Všechno bylo nachystané a Clint se asi o půl sedmé chytl DJovského postu. Pouštěl hudbu z repráčků a čas od času něco zakřičel. Když už byl mejdan v plném proudu, přišlo i několik zvědavých sousedů. Skvěle jsem se bavil, že jsem zapomněl na všechny starosti. Natasha se se mnou pohupovala v rytmu a vyprávěla mi u toho zážitky z promarněného týdne. Moc jsem jí přes hlasitou hudbu nerozuměl, ale pokyvoval jsem hlavou ve znamení souhlasu nebo pochopení. Asi ve tři čtvrtině písničky se k nám připojil Bruce a já je nechal o samotě. Ať si říká, kdo chce, co chce, ti dva se k sobě nehorázně hodí.

Pietro pomáhal nadšeně Clintovi u provizorníhomixážního stolu a jeho sestra si nezáživně nakládala na talíř chlebíček.Rozhodl jsem se, že ji půjdu rozveselit. Bylo mnohem těžší, než sem si myslel,dostat se k ní, když mi cestu zatarasily těla tančících spolužáků. Nakonecjsem se k ní prorval a nahodil svůj okouzlující úsměv. Byla celkem hezká azřejmě i chytrá. Podle toho, jak se chovala v nemocnici, jsem usoudil, žei dost ironická. Mohla by být dalším členem naší party, skvěle by mezi nászapadla. „Ahoj, jaká je party?" Pomalu se na mě otočila a škubla ramenyv odpovědi. „Nevím, asi dobrá. Jídlo ujde a o alkohol jste se taky, jakvidím, postarali." „Tak jsem to přeci nemyslel. Ptám se, jestli si to tadyužíváš? Nevypadáš totiž zrovna nadšeně." Kysele se na mě podívala. „Tak to jsiteda uhodl. Nikoho tady neznám a můj bratr mě tady nechal trčet samotnou. Vůbecnechápu, proč se pořád točí okolo toho vašeho ostrostřelce." Zmateně jsem se nani podíval. „Ostrostřelce? Jak to myslíš?" Bez jakékoli změny ve tváři jen myklarameny. „Možná, že jsem se spletla, ale ten váš Clint není zrovnak zahození." Raději jsem to dál neřešil a chytl ji za ruku. „Polož tenchlebíček, jdeme tančit! Když se tady nudíš, tak já tě zaměstnám!" Se smíchemjsem ji vtáhl na parket a vyzval ji k tanci. Já se dobře bavil a ona senesměle poddávala hudbě. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec tančila úplněspontánně sama od sebe. Přidali se k nám další lidi a utvořili kruh.„Battle! Battle!" Křičeli jeden přes druhého. Musel jsem se nad tím zasmát arozjel jsem se ještě trochu víc. Wanda to ale zřejmě nechtěla vzdát.  Připojila se ke mně a začal dost dravý souboj.Já ve street stylu a ona v jakémsi mystickém. Kdybych v sobě neměl užasi čtyři panáky, přísahal bych, že snad i vzduch v okolí tančív jejím rytmu. Není se tedy čemu divit, že jsem ze souboje vyšel jakoporažený, ale i tak se vztyčenou hlavou a radostným úsměvem. „Jsi vážně dobrá"říkal jsem, když jsem si naléval trochu džusu. „Děkuju. Ty jsi taky nebylnejhorší." Přátelsky na mě mrkla a zasmála se. Nechal jsem ji v hloučkunových obdivovatelů a vydal se za Stevem. Celý večer seděl na gauči a skleslýmaunavenýma očima pozoroval dění na parketu. Přisedl jsem si opatrně k němua přehodil si ruku kolem jeho ramen. „Ahoj, jak to zvládáš?" lehcenaklonil hlavu a nepatrně zatřásl rameny. „Asi v pohodě. Ta hudba není takstrašná a bolest těla už taky skoro odezněla." Usmál jsem se. „To jsem rád.Nechceš si už jít lehnout? Vypadáš unaveně." „Ani ne. Chtěl bych spíš flaškuněčeho tvrdého a zapomenout na posledních pár dní." „Dobře víš, že pít nemůžeš.Co takhle zkusit si odpočinout? Někdy je spánek lepší než celá flaška." Stevese na mě zle podíval, ale já se nehodlal vzdát snadno. Bylo vidět, že jezničený a měl by si jít lehnout. Přeci jen odešel z nemocnice předčasně ajeho slabé tělo se nestačilo dostatečně vzpamatovat, navíc po dnešním ránu bychse nedivil ani tomu, kdybych ho musel do té nemocnice vézt zpátky. „Steve,nebuď labuť. Spánek ti prospěje a bude ti líp." Zakroutil razantně hlavou a dálpohledem hypnotizoval taneční parket. „Já nikam nejdu. Chci tady zůstat aužívat si chvíli pohody se svými přáteli. Snaž se to pochopit prosím." A je je,podrážděný tón jeho hlasu nešlo přeslechnout. Nechci ho naštvat, ale copak mámna výběr, vždyť on mi tady za chvíli zkolabuje únavou. „A kdybych tědoprovodil?" Zkoušel jsem to z jiné strany. Steve na mě zmateně otočilhlavu. „Doprovodil mě?" Nahodil jsem výraz nevinného štěněte a pokoušel seblondýna přimět ke spolupráci. „Fajn" dostal nakonec ze sebe rezignovaně. Zvedljsem ho na nohy a odvedl ho do ložnice. Pomohl jsem mu do pyžama (přísahámbohu, že když přišlo na kalhoty, tak jsem se nedíval) a položil ho do postele.Chvíli jsem tam zůstal, abych se přesvědčil o tom, že usnul a pak se potichuzvednul. „Dobrou noc Stevie a sladké sny." Pak už jsem jen zaklapnul dveře a vrátilse zpět do reje.