The Whole Story- Stony (část první)

65. Oprávněné obavy

Tony

„Paní Rogersová? Co tady děláte?" Žena se na mne poplašeně otočila. Když zjistila, že jsem to jen já, tak si s úlevou oddechla a usmála se na mě. „Moc ráda tě zase vidím Tony. Potřebovala bych tvou pomoc." Jediné. Co jsem v tu chvíli dokázal, bylo jen koukat přihlouple s otevřenou pusou a třeštit oči. Jak se tady u všech všudy vzala? Co tady dělá? Jakou pomoc? Cože? „P- pardon. Cože? Jakou pomoc?" Její usmívající se tvář trochu povadla. Na místo vřelého úsměvu se jí na tváři usadil starostlivý a lehce zoufalý výraz. „Jde o naši rodinu a ty jsi jediný, komu můj syn důvěřuje, a znám tvou adresu. Ted, ne že znám jako znám, ale není těžké si zjistit si, kde bydlí jeden z nejvlivnějších mužů v New Yorku." Jak jako s rodinou? Jde o jejího manžela? Pane bože, jde snad o Steva? Je mu něco? „Co se děje?" Zachoval jsem si relativně klidnou tvář a pokynul k sedačkám. „Nechci to na tebe takhle vypálit. Pověz mi raději, jak se máš." „Nemohu si stěžovat. Prosím, nenapínejte mě. Jde o Steva? Je s ním něco?" „Netuším. Je to jedna z věcí, kvůli kterým jsem tady. Máš odpovědi na mé otázky a já je potřebuji získat. Vážně se teď o svého syna bojím." Já mám odpovědi na její otázky? Jaké? „Co po mě potřebujete?" Žena naproti mně se lehce usmála. „Nikdy neztrácíš čas zbytečným tlacháním, že?" Vlastně bývám spíše pravý opak. „Ne, pokud jde o něco, co chci vědět. Jinak bývám celkem výřečný." „Jistě. Mohu se tě tedy zeptat na pár věcí?" Naznačil jsem jí gestem, aby spustila. „Dobrá. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše. Od doby, co jste u nás byli s mým synem, se mi ani jedinkrát neozval. Normálně psával dopisy, nebo poslal email, ale teď nic. Vím, že se nemám zbytečně strachovat, ale.." „Možná se bojíte oprávněně." Má návštěva se zarazila uprostřed věty. „Cože?! Jak to myslíš?!" „Prvně prosím dopovězte, co jste chtěla. Slibuji, že vám potom vše vysvětlím." Nepatrný náznak protestu jsem zarazil odhodlaným přísným pohledem. „No, prostě se mi neozývá a na mé dopisy neodpověděl. Myslela jsem, že je s tebou, ale jak je vidět, tak evidentně ne a to mě strachuje ještě víc. Prosím, ty jsi s ním trávil hodně času, pověz mi, co s ním je." „Pokud budete chtít, povím vám vše, co se přihodilo od naší návštěvy. Nesmíte mě ale přerušovat a hlavně nesmíte vyvádět. Nebude se vám asi všechno líbit." Souhlasně pokývala hlavou a sedla si blíž ke mně. Zhluboka jsem se nadechl, dodávajíc si tak sílu k vyprávění. Pověděl jsem jí o všem. O prvním i druhém útoku. O naší cestě za mým otcem i uvěznění jeho syna. O Dohodě i podmínkách. Pověděl jsem jí i o našich vzájemných citech a tom, jak to chtěl Steve celé ukončit tím, že se podřeže. Prostě o všem. Celou dobu mě bedlivě poslouchala a nepřerušovala mě. Byl jsem jí za to vděčný. Nedokázal bych to asi říct, kdyby mě někdo zastavil. Na konec všeho jsem ještě podal pár informací o budoucnu. Když jsem skončil, vrhla se mi kolem krku a silně mě objala. Nečekal jsem to a zůstal sedět, jako opařený. Seděla teď z části na mě a z části na opěrce křesla a plakala mi v náruči. Hladil jsem ji po zádech a snažil se ji nějak uklidnit. „Prosím, přestaňte plakat. Steve je v pořádku. Jestli chcete, tak ho od vás pozdravím, až pojedu na školu." Podívala se na mě uslzenýma očima. Měla v nich ten samý plamínek, jako její syn, jen ona měla o dost tmavší barvu očí. Temně modré, až do černa. Jako voda v hloubkách moře. „Byla bych ráda, a prosím odpusť mi to, kdyby ses raději k mému synovi nepřibližoval. Bojím se o něj. Teď už vím, že právem. Ač to nejsi ty, kdo mu úmyslně ubližuje, stále jsi to ty, kvůli komu se to děje. Tvůj otec tě trestá skrz něj, a to já nestrpím." „Nebojte se paní Rogersová. Nemám v plánu se dostat do Stevovy blízkosti. Popravdě tak jedu za svými přáteli a taky zakončit studium. Uvidím je tam naposledy. Nechci riskovat, že by se mu něco stalo a proto se mu hodlám vyhýbat. Přísahám vám, že to myslím vážně." Usmála se a pevně mě objala. Povídali jsme si ještě nějakou dobu. Požádala mě o dalších pár věcí, které jsem jí samo sebou přislíbil. Stevova rodina ke mně byla velice milá, tak proč bych jim to nemohl oplatit, že? Večer jsem doprovodil Stevovu matku na nádraží a předal jí obálku. Svěřila se mi dnes odpoledne u nás doma, že pan Rogers je hodně nemocný a já jí chtěl dát finanční obnos na léčbu. Teď, když nemůže pracovat, musí mít jistě nouzi o peníze. My jich máme přebytek, tak proč neodlehčit zlacené kapsy. Mával jsem za odjíždějícím vlakem a stál tam pak dalších minimálně dvacet minut. Domů se mi nechtělo. Nakonec jsem však nechal nohy, ať mě odnesou zpět do mého vězení.

Další z kapitol. Nemůžu uvěřit tomu, že už jich je 65. Taky vám to příjde tak šílené? Jsem moc ráda za vaši podporu. Jen díky vám se zvedá číslo přečtení. Už je skoro na 1,5 K. Tak honem honem, ať tam brzy dospějeme. Nezapomeňte dát dílu hvězdičku a napište mi komentíky (Samozřejmě jen pokud chcete)!

Vaše Tiranis!