Příběh Stínu A Světla(KagaKuro FF) |DOKONČENO|

#9

Kuroko:

Už byl konečně pátek a mě měli konečně odpoledne pustit, máma říkala že přijde a půjdeme spolu domů. Jen dlouho budu bez tréninku,ale budu chodit se dívat na tréninky. Podle mě dva týdny určitě trénovat nebudu. Pomalu jsem se balil a skládal jsem si věci do tašky ať jsem připravený na odchod domů. Možná jsem natěšení jako male dítě, ale prostě se těším domů.
Dneska výjimečně čas ubýval rychle. V nemocnici jsem ještě mel oběd. Po obědě jsem čekal v pokoji na mámu. Díval jsem se do země. Zase jsme myslel na Kagamiho. Ten příjemný pocit, když se Kagami-kun začne radovat z úspěchu. Nejlepší nednou bylo, když při svých skocích se trefil do hlavy a my ho museli odtahovat. To byl tedy zážitek. S Kagamim mám docela veselé zážitky. Při těhle myšlenkách jsem se musel pousmát. Najednou jsem uslyšel klepání a když se otevřeli dveře, stálá tam mám.
,,Ahoj Kuroko, těšíš se domů?"
,,ahoj, jo těším se"
,,Mluvila jsem s panem doktorem a 2 týdny bez tréninku a potom se uvidí"
,,to já doufám, že do šampionátu budu v pořádku. Můj tým v tom nesmím nechat beze mě. A hlavně ne Kagamiho"
,,Kuroko, rekneš mu to někdy?"
,,časem, sama jsi říkala, že časem to budu lepší. Já tomu dám volný průběh a uvidíme"
,,tak pojď už" řekla a usmála se
Vzal jsem si tašku a šli jsme. Půlku cesty jsem mámu vůbec neposlouchal. Byl jsem zase mimo.
,,Kuroko, jsi v pořádku?"
,,jo jsem" odpověděl jsem. Podle mě určitě věděla, že na něj myslím. Ona snad na mě pozná všechno. Ani se nedivím, protože je to moje máma.
Přišel jsem domů, vytul jsem si boty a s taškou jsem šel do svého pokoje. Špinavé oblečení jsem dal do koupelny. Seděl jsem tak na posteli a pozoroval jsem celý pokoj.
Potom přišla za mnou máma s tím, že jestli něco nepotřebuji. Já jsem však nic nepotřeboval. Lehl jsem si na postel a ruce si dal pod hlavu. Díval jsem se do stropu. Po chvíli jsem zavřel oči a jen tak se povaloval.

Kagami:

Dneska by Kuroka měli pustit z nemocnice. Dneska na tréninku to byla pěkná otrava. Nevím proč, ale bez něj je to takový blbý hrát, když vím že se vždycky odněkud vynoří a přihraje.
Šel jsem cestou a rozhodl jsem se, že si zajdu pro jídlo. Vzal jsem si ti co vždycky a upaloval jsem domů. Po cestě jsem se dal do jídla. Chvíli jsem nedával pozor a vrazil jsem zase po dlouhé doby do něho...
,,dávej po-......Kagami?" Řekl známý hlas. Podíval jsem se na něj a nebyl to nikdo jiný než Aomine.
,,Aomine?" Řekl jsem a chtěl jsem jít dál, ale nejednou na mě promluvil
,,co Tetsu?"
,,dneska ho pustili z nemocnice"
,,co?"
,,slyšel jsi dobře, teď už musím jít" a proto jsem dál šel, ikdyž pořád má kamennou tvář, tak se mi zdálo, že byl krapet udivený. Ale i tak jsem šel. V klidu jsem dojedl po cestě, otevřel jsem si dveře, chodil jsem bágl vedle gauče a sedl jsem si ne něj. Opřel jsem se a zaklonil jsem hlavu do zadu tak, abych viděl na strop. Hlasitě jsem vydechl a dal jsem si dlaň přes očí. Zítra se vyspím a možná zajdu za Kurokem ho zkontrolovat. Určitě je v pořádku, asi mu dám vědět jestli můžu přijít. Zapnul jsem telku,ale nedával jsem pozor. Byl jsem ve svých vlastních myšlenkách. Nakonec telka hrála celou noc, protože jsem usnul.
Ráno jsem si dal na snídani toasty. Řekl jsem si, že si zajdu ještě zaházet na koš. Asi 20 minut jsem si hazel různě na koš. Když jsem došel domů, odložil jsem míč a vzal do ruky mobil. Začal jsem vytáčet jeho číslo, přiložil jsem mobil k uchu a začalo to vyzvánět. Po chvíli mi to zvedl.....
,,Ano Kagami-kun?"
,,Ahoj Kuroko.....no mohl bych dneska přijít? Když nechceš, tak přijít nemusím"
,,klidně přijď Kagami-kun, budu rád když příjdeš, protože se Nudím a bude super s někým pokecat"
,,dobře kuroko a můžu přijít cca po obědě?" Optal jsem se
,,jo, můžeš"
,,tak dobře....no a jak se máš?"
,,fajn...."
,,tak zatím Kuroko"
,,zatím Kagami-kun"