New life [FF]

63.

A konečně bylo čtvrteční odpoledne, kdy jsem si povídala na kraji parkovacích míst před školou se svými kamarádkami Karin a Ellie. Už jen zítřek a bude tu víkend. Už se vídím jak nic nebudu dělat....

,,Pozítří přijedou z lyžáku,"prohodila jen tak mimochodem Ellie. Jo, a školní chodby budou opět plné jako obvykle. 

Poté jsme si ještě řekly pár dalších slov a rozloučily se, po čemž jsem měla v plánu jít už dom, ale v tom mě přerušilo Karinino zakletí a znepokojený pohled. Optala jsem se jí tedy, jestli je vše v pořádku, ciž přilákalo i pozornost Ellie. Karin ke mně zvedla pohled, ve kterém se mísilo hned několik pocitů. Od zlosti až k...soucitu. Počkat, cože? Něco se dělo, to jsem poznala hned. A dost mě to znepokojovalo. A to i slova mé kamarádky: ,,Ne, vše je ok."

,,Karin,"vyzvala jsem ji, aby mi to prozradila. Její pohled se plnil obavamy. A to se mi ani v nejmenším nelíbilo. Jediné, čím jsem si byla jistá a byla jsem za to ráda, bylo to, že se nestalo něco, co by mohlo uškodit jí. Ale tím to haslo. 

,,Co se děje?"chtěla vědět Ellie. 

,,To bych taky ráda věděla."

,,Ehmm....nic. Nic,"hned, jak to dořekla, chtěla schovat do kapsy mobil, který do této chvíle držela v rukou.

,,Někdo umřel?"napadlo Ellie, ale Karin zakroutila hlavou. ,,Tak co teda?"

Podezíravě jsem se podívala jak na Karin tak i na lidi v okolí. A jak jsem tušila, většina z nich si navzájem něco ukazovala na mobilech s překvapenym pohledem a podobně. Tudíž mi došlo, že někdo něco zveřejnila a už o tom ví aspoň polovina školy. Tak jsem tedy i já vatáhla z kapsy svůj mobil a chtěla zjistit, co se tedy děje. V tom mi ale zabránila Karin, jež mi jej vzala z ruky  a tím si vysloužila nechápavý pohled jak z mé strny, tak i od Ellie, která nechápala, co se tu děje stejně jako já. 

,,Karin, ted se chováš fakt divně. Co se děje?"

Oslovená dívka na mě hodila pohled, jenž se mě ptala, jestli to chci opravdu vědět a já tak na chvíli znejistěla. Jistě, začínala jsem se opravdu obávat toho, co se děje, ale pořád jsem to chtěla vědět. Karin si tedy povzdechla a něco na mém mobilu natukala, po čemž mi ho se soucitnýma  smutným pohledem předala. 

Nechápala jsem to všechno, dokud moje oči nepadly na obrazovkuelektronického zařízení. V tu chvíli mi srdce vynechalo pár úderů. 

To. Snad. Ne.

-Rolllie-