"Můžeme?" Ozve se Tomášův hlas, jakmile vejde do pokoje. Za ním samozřejmě následují i ostatní, což je v tomhle případě Dan s Kubou. Jsem ráda za to, že Radek zatím ještě nikomu nevolal. To totiž spustí lavinu zpráv a i když jsem ráda za to, že se o mě moji kamarádi a rodina bojí, jsem ráda za ten klid, co teď s malou máme.
"Určitě." Usměji se na kluky a pomalu si sednu. Je až neskutečné, jak se ženské tělo dokáže rychle zotavit z něčeho tak náročného, jako je porod a já můžu být jedině ráda, že vše proběhlo tak, jak mělo.
"Jak je?" Zeptá se Kuba, který zavírá dveře do pokoje, abychom měli soukromí. Malou mám v náručí, protože jsem ji před chvíli nakrmila, mám ale pocit že i kdybych nekojila, stejně bych ji měla u sebe.
"Lépe nikdy nebylo." Usměji se znovu, jakmile se podívám na malou a pohladím ji po tváři. Stále nedokážu uvěřit, že už je tu se mnou na světě, že já jsem máma.
"O můj bože, to je sluníčko." Začne jako první rozplývat Tomáš. Kouká na malou a na tváři má úsměv od ucha k ucha. Ještě aby se neusmíval, když má malá tak krásné oči po Dominikovi. Nosánek má neskutečně malinký, stejně jako třeba očíčka, rty nebo prstíčky. Vlásky má po tatínkovi, který tu sice není, ale myslím že je to tak lepší, aspoň ji mám pro sebe. Je zkrátka celá taková malinkatá a roztomilá, takže se nejde neusmát, když se na vás podívá.
"Chceš si ji pochovat?" Zeptám se Toma, který malou stále hypnotizuje pohledem.
"Nebude ti to vadit?" Podívá se na mě s úsměvem. Zakroutím hlavou, aby pochopil, že mi tohle rozhodně vadit nebude a pomalu mu ji dám do ruky. Nebudu lhát mám trochu strach, ale Tom překvapivě ví, jak ji má vzít.
"No ahoj, já jsem strejda Tom." Šišlá na ní. Kam se poděl ten chlapák, kterým se tom snažil být, i když ne vždycky mu to šlo. Ale tak miminko snad donutí každého se usmát, obzvlášť pokud je v jeho náručí.
"Z Tomáša sa nám stala ženská." Zahlásí Dan, který stojí vedle něj. Zamračím se na něj, protože nalijme si čistého vína, které holce se nelíbí, když to kluk umí s dětmi. Navíc určitě i on se v duchu rozplývá nad malou, jen to nechce přiznat.
"Chcete se ji kluci pochovat taky?" Stočím pozornost směrem ke klukům. Kluci nejdřív kroutí hlavou, že ne, ale nakonec je přemluvím. V ten moment, kdy ji dostanou do ruky, se potvrdí přesně to, co jsem si myslela. Usmějí se a i když nezačnou na malou hned šišlat, jak Tomáš, vidím v jejich očích tu něhu, kterou když chtějí, dokáží projevit.
"Můžu se vás na něco zeptat kluci?" Začnu na trochu vážnější téma. Vím, že to je to poslední, co by mě teď mělo zajímat a měla bych se věnovat malé a sobě, ale nedá mi to. Chci to vědět dřív, než přijde Radek, aby neměl pocit, že k Dominikovi stále něco cítím, protože to není pravda.
"Volali jste nebo psali Dominikovi, ohledně Rozárky?" Zeptám se, jak mi to přijde na jazyk. Čím dřív získám na tuhle otázku odpověď, tím lépe. Nechci se užírat déle, než je potřeba a už vůbec ne teď, když tu mám ten malý poklad. Musím se věnovat na sto procent jí, ne nějakému klukovi.
"Ehmm.. no" Začne Tomáš, který si s kluky začne vyměňovat pohledy. To mi napoví, že se něco stalo, o to víc to chci vědět.
"Jo a napsal, že je mu to jedno." Odpoví mi Kuba úplně popravdě. Trochu mě zamrzí Dominikova reakce, ale co jsem měla čekat? Že sem naběhne s kytkou a úsměvem na tváři? Vždyť to bych sama nechtěla.
"Jakube." Napomene ho Dan společně s Tomášem nastejno. Chápu, že mě chtějí chránit, na druhou stranu jsem ráda, za to jaký Kuba je a nehraje si na nic. Jsem ráda, že mi řekl pravdu.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
