"Já nikam nejdu, nech mě být." Schovávám se pod deku, abych dala Radkovi najevo, že se mi na žádný výlet nechce. Nemám náladu na chození po veku, ne tenhle týden.
"Už si tu zavřená skoro týden, potřebuješ na čerstvý vzduch a světlo." Snaží se mi promluvit do duše. Nemám potřebu jít na vzduch nebo na sluníčko. V posteli je mi dobře, takže to nemám potřebu nějak měnit.
"To je mi jedno." Zamručím a schovám se pod deku Jediné, co si přeji je být sama a poslouchat do kola písničku Sedm, od Dominika. Ta písnička je o nás, je o mně. Myslela jsem, že to je za mnou, ale není. Ne po poslechnutí toho, co tam říká.
Halo? Ozvi se mi.
Chtěl jsem se rozloučit, než odjedu, ale nezvedáš mi telefon, děje se něco?
Už to volám po sedmý, de jmi vědět, jestli si v pořádku, jo?
Halo?
Si tam?
Hej
"Dobře, tak to udělám po zlým." Řekne po chvíli ticha společně s rychlým stržením deky, pod kterou jsem do teď byla. Vytrhne mě tak z přemýšlení nad textem jeho písničky.
"Opovaž se." Podívám se na něj zlým pohledem. Myslím, že je mu to jedno, vzhledem k jeho úsměvu na tváři. Proč mají všichni tak moc rádi, když někoho můžou takhle šikanovat? Tohle by mělo být zakázáno zákonem.
Chvíli s ním bojuji, ale nakonec boj vzdám. Beztak, kdyby chtěl, tak už se nehýbám, takže co to tu vlastně předvádím. Radek mě vezme do náručí a rozejde se směrem ven. To není úplně to, co jsem chtěla, obzvlášť když mám pyžamo.
„Co blbneš, vždyť jsem v pyžamu, takhle jít nemůžu." Začnu do něj bušit. Rozhodně nemůžu jít ven, když mám na sobě mikinu se sobem a kalhoty s Disney princeznami. Tak odvážná nejsem.
„Nech mě se převléknout, dej mi pět minut. Slibuji, že neskočím znovu do postele." Poprosím ho. Nedovedu si představit, že jdu takhle mezi lidi, někam na jídlo, nebo do kina.
„Dobře. Dávám ti pět minut." Položí mě na zem. Rozběhnu se do pokoje, abych se aspoň stihla převléct z toho mého sexy pyžámka. Házím na sebe v rychlosti světle modrou košili a černé džíny. Vlasy si sepínám do drdolu, a vybíhám do obýváku, kde už na mě kouká Radek.
„Vidíš, že to jde." Pousměje se mile, zatímco se vydává do předsíně obout se. Nevím, kam jedeme, ale kdybych mohla, skočila bych znovu do postele a pustila si Dominikovu písničku znovu a znovu.
„Kam, že to jedeme?" Ptám se už v rozjetém autě. Je prosinec, takže nemám absolutně ponětí, kam bychom mohli jet. Taky by měl brát ohled na velikost mého bříška, které už je v sedmém měsíci docela velké, takže nemůžu jít úplně někam tancovat.
„Někam, kde si jako malá byla dost často." Napoví mi. Chvíli mi to trvá, ale nakonec mi to v hlavě sepne. Jako malá jsem přece dělala krasobruslení, což znamená, že jedeme bruslit.
„My jedeme na led?" Vypísknu nadšeně. Na ledě jsem nebyla aspoň pět let. Tenkrát jsem musela skončit, abych měla čas na školu, a v podstatě od té doby jsem tam nebyla. Je to už dlouho, což znamená, že bych to měla napravit.
„Nevěřím tomu, že si to pamatuješ." Zakroutím hlavou nad jeho pamětí. Takhle mě neposlouchal ani Dominik, když se o mně tak snažil ze začátku. Navíc ani nevím, jestli jsem to někdy říkala jemu, ale vzhledem k tomu, že jsou kluci drbny mě ten únik informací ani nepřekvapuje.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romansa*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
