"Tak díky všem za ty dárky, nenapadlo mě, že vymyslíte takovýhle věci." Usměje se Jakub a poděkuje, jakmile mu Pepa dá poslední dárek. Myslím ale, že ten největší dárek dostal v podobě skoku z letadla s padákem.
"Už se těšíme, jak budeš skákat." Zasměje se Tomáš představě Jakuba v letadle s těmi brýlemi.
"A teď to konečně může začít." Zvedne nad hlavu skleničku s alkoholem, přičemž se k němu hned přidají ostatní. Myslím, že sám ze seskoku moc nadšený není, ale říct ne, nemůže, protože by asi zkazil pověst.
"Som pro, ale potrebujem kafe." Zvedne se Dan z gauče, jakmile Jakubovu oslavu odstartujeme. Jeho potřeba si dát kafe už mě ani nepřekvapuje. Spíš mě překvapí ta reakce ostatních, kteří se k jeho nápadu přidají.
"V tom prípade mi ale musíte pomôcť, pretože je vás veľa." Zastaví se v uličce, která vede do kuchyně. Po rychlém zvážením se nakonec zvednu já, čímž si získám jeho úsměv.
"Děkujeme." Ozvou se ti, co kafe chtějí. I když to možná vypadá jako laskavost vůči nim, není to tak úplně. V podstatě jsem využila chvíle, abych si s ním mohla promluvit o něm a o Hance, která mě o to poprosila, protože se ještě stále nebaví.
"Podáš mi to kafe prosím?" Ukáže na balení kávy, které leží na lince.
"Určitě." Rozejdu se k lince a podám mu bedýnku, ve které káva je. Mezitím, co on sype kávu do kávovaru přemýšlím, jak začít konverzaci, abych ho nějak nenaštvala.
"Čo ma tak sleduješ?" Všimne si mého pohledu, který si sama neuvědomuji, protože přemýšlím nad tím, jak ho poprosit, aby si s ní promluvil. Myslím, že stačí, že se teď já nebavím s Jakubem a Radkem, nechci, aby tady byly rozbroje mezi nimi.
"Přemýšlím nad tím, proč sis s Hankou ještě nepromluvil." Nakloním jemně hlavu na stranu, když se snažím přečíst jeho emoce.
"Nehovor mi, že ťa poslala." Podívá se na mě nevěřícně, díky čemuž rozsype zrnka kávy po polovině kuchyně.
"Nikdo mě neposlal, jen mi vadí, jak se trápíte. Oba se máte rádi a děláte blbosti, obzvlášť ty, protože kdyby si s ní promluvil, zjistil by si, že s tím borcem nic neměla. " Sedám si na zem u čehož sbírám zrnka.
"To povedala ona." Vydechne. Nemám tušení, jak se tváří, protože jsem pod stolem, sbírající to, co on rozsypal, ale jsem si jistá tím, že oni dva nemůžou zůstat rozhádání.
"Víš, co...." Přeruším svůj vymyšlený proslov, když se praštím do hlavy a vzhledem k tomu, že jsem plná odhodlání, tak se se praštím o to víc. "Au, do háje." Chytnu si hlavu a zvednu se. "Prostě ti jí sem dovedu a vy se tu třeba sežerte." Vymyslím plán dvě, jelikož se mi při té ráně vypařilo to, co jsem chtěla říct.
"Ne..." Snaží se mě zastavit, ale já ho neposlouchám. Bez jakéhokoli okecávání beru Hanku, která něco řeší s Kájou a odvádím ji za Danem. Jakmile je v kuchyni, zavírám za němi dveře a odcházím zpět za ostatními.
"Hej Natalie, můžeme si promluvit?" Vyděsí mě k smrti Kuba, který stojí za rohem.
"Do háje, proč mě takhle děsíš?" Probodnu ho pohledem. Myslela jsem, že dostanu infarkt.
"Promiň, to jsem nechtěl. Myslíš, že můžeme ven?" Zeptá se znovu, ale ještě víc potichu. Já si všimnu, že to myslí vážně a tak bez jakýchkoli blbých řečí radší zakývám hlavou.
"Co je potřeba? Něco mi chceš zase nalhat nebo mi chceš přiznat ještě něco?" Skřížím svoje ruce na prsou a nepříjemně se na něj podívám.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romansa*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
