"Je v pohodě?" Přiřítí se Jakub do nemocnice. Ptá se na otázku, na kterou neznám odpověď. Měl by být, teda aspoň podle sestry, nikdo jiný mi ale zatím nic neřekl, protože jsou prý stále na sále.
"Já nevím." Obejmu ho pevně, stejně jako on mě. Tak moc se o něj bojím, tak moc se bojím faktu, že už ho nikdy neuvidím.
"Říkali něco?" Zeptá se se strachem v očích.
"Prý má zlomené žebra a klíční kost. Pak má prý otřes mozku a operují mu snad ruku, kterou si zlomil." Pokusím se vzpomenout na to, co mi sestra řekla.
"Bože můj, já se dneska už vážně poseru." Zakroutí hlavou a zhluboka se nadechne. Mně by o tom mohl povídat.
"Jsou tu i ostatní?" Pokusím se soustředit na něco jiného, než je Radek. Musím začít přemýšlet nad něčím jiným, jinak se zblázním.
"Jsou, Dominik parkuje a ostatní byli ve studiu, takže už jedou." Odpoví mi. Jeho ruce jsou ve vlasech a nervózně chodí sem a tam. Oba jsme strachy bez sebe, jen já do toho všeho vypadám jak smrtka, vzhledem k tomu, že mám za sebou hodinu spánku.
"Tak co? Jak je na tom?" Ozve se Dominik, který vyjde z výtahu. Vydá se směrem k nám a ve mně hrkne. Ráno jsem ho milovala a chtěla s ním být, zatímco teď vidím, jak slepá a naivní jsem byla.
"Já nevím, pane bože. Nejsem věštec." Zním už zoufale. Všichni se mě ptají na to jedno. Problém je, že já to nevím. Sestra už se tu na mě hodinu tváří, jak kdybych se měla každou chvíli zhroutit a stále mi chce dávat něco dalšího na uklidnění. Já už chci jenom vědět, jak mu je a vidět ho. Nic jiného mě neuklidní víc.
"Hej klid, tohle nikomu nepomáhá. Počkáme až na to, co nám řeknou." Pokusí se mě uklidnit Jakub. Chápu, že panika nikomu nepomůže. Na druhou stranu, nemůžu být v klidu. Kdybych jenom věděla jak, byla bych, jenomže to prostě nejde.
"Já vím, jenom jsem vyplašená strachy." Sednu si na lavičku, která je nalevo ode mě.
"Hej..." Chce něco říct, ale všimnu si, že ze sálu vychází doktor. Proto se rychle zvednu a a velkým zájmem se k němu rozejdu. Slyším kluky, kteří se ženou za mnou, ale doktor mě momentálně zajímá mnohem víc.
"Dobrý den, mohla bych se vás zeptat, jak je má tom Radek Chrástecký? Přivezli ho sem po autonehodě." Vychrlím na něj zrovna to, co mě napadne.
"Vy jste jeho manželka?" Ujišťuje se ještě před tím, než mi řekne informace, na které tu už dvě hodiny čekám. Já zakývám na souhlas, čímž ho ujistím, že mi může sdělit jeho zdravotní stav.
"Váš manžel utrpěl těžký otřes mozku a došlo k fraktuře klíční kosti a čtyř žeber. Nakonec jsme zjistili, že došlo i k porušení pravé ledviny vlivem nárazu, tu se nám snad ale povedlo zachránit. Jinak za chvíli by měl přijít lékař, který vašemu panu manželovi operoval ruku." Informuje mě o všech zraněních, které Radek utrpěl v autonehodě.
"A bude v pořádku?" Zeptám se ho vystrašená, jako malé dítě. Co když mu ta ledvina nebude fungovat?
"Měl by být. Zlomeniny srostou a ledvina by měla začít normálně fungovat. V kritickém stavu už není, ale ztratil dost krve. Uvidíme v příštích hodinách, každopádně tady jsem si skoro jistý, že by to mělo být v pořádku." Usměje se, čímž mě trochu uklidní. Oddechnou si i kluci, kteří stojí za mnou a mám pocit, že konečně začínám zase normálně přemýšlet.
"Děkuji moc, pane doktore. Děkuju." Mám sto chutí dát mu pusu a obejmout ho, co nejsilněji.
"Neděkujte, je to moje práce." Podá mi ruku mile a odejde. Cítím, jak ten kámen ze srdce padá někam pryč, daleko ode mě.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
