Sedmnáct

I'm back

Přítomnost

"Ukaž mamince, jak si veliká." Šišlám na Rozárku, která se odmítá nechat přebalit. Tohle je poslední věc, která může zabrat a když ne, tak to budu muset udělat po zlém.

"Bu ba." Žvatlá, přičemž zvedne ruce do vzduchu, aby mamince ukázala, jak veliká holka už to je. Díky bohu se mi ji za chvilku povede přebalit a já mám zas na chvíli po starostech. V ten moment, kdy ji zapnu overal mi začne volat Radek. Jako vždy volá v ten moment, kdy se mi to nejméně hodí, ale mám pocit, že už mě to ani nepřekvapuje.

"Ano zlato?" Ptám se, zatímco beru Rozárku do náručí, aby se mi nedej bůh nesvalila z přebalovacího pultu.

"Ahoj, já jenom, že jsem za deset minut tam a můžeme vyrazit." Obeznámí mě sice s informací, problém ale je, že nevím, že bychom někam měli jet.

"Kam máme vyrazit?" Ptám se nechápavě, když si sedám s malým satanem na gauč.

"No přece za kluky, chtěli jsme jim dneska říct o tom, že jsme zasnoubení, má tam být celý label." Vysvětluje mi. Dochází mi, že o tom mluvil, jen mi nedošlo, že je to dneska. Můj mozek jede posledních pár týdnů, tak na deset procent, vzhledem k té únavě, za kterou může Rozárka, která v noci odmítá spinkat.

"Ma - ma - ma." Začne zvyšovat svojí hlasitost Rozárka, jelikož se začínám věnovat Radkovi, který je na telefonu a ne jí. Je až neskutečné, jak jsou malé děti chytré a jak moc chtějí mít pozornost. Co ale vyprávěla mamka, tak já jsem byla to samé, takže se není čemu divit, když nese moje geny.

"Hele já už musím končit, jo? Za deset minut u tebe v autě." Odpálkuji tak trochu Radka a zavěsím. Musím sbalit všechno, co je potřeba a hlavně ji musím obléct, což není úplně jednoduchý úkon.

Nakonec se mi to ale podaří zvládnout, i když mi to netrvá deset, ale patnáct minut. Jakmile vyjdeme ven, Radek už čeká venku v díky bohu vyhřátém autě. Je sice říjen, ale zima je venku slušná.

"No kde je Rozárka?" Začnu hrát naší nejoblíbenější hru, když začne Rozárka vzadu v autě fňukat. Není to zrovna typ dítěte, co by usnulo, kdykoli se auto nastartuje. Mám ale pocit, že se to moje dítě vymyká snad všem standardům, které u dětí jsou. Denně sní zhruba polovinu lednice, propláče celou noc, ale přes den samozřejmě nespí a na dítě, kterému je osm měsíců je docela užvaněná.

"Kuk." Usměji se na ní, čemuž se zasměje. Podám ji nějakou hračku a tím jí zaměstnám aspoň na pár dalších minut, než přijedeme ke klukům domů. Díky bohu, že od sebe nebydlíme víc jak patnáct minut autem, jinak by nás v autě malá asi snědla za živa.

"No nazdar, ty teda vypadáš." Zasměje se Andreas, když nám otevře. Přísahám bohu, že není ve skupině někdo, kdo by mi vadil, jak on. Už od prvního momentu mám pocit, že mu musím ublížit, aby se mi ulevilo. Díky bohu se vždycky vzdálil dřív, než jsem to stihla.

"No nazdar." Falešně se usměji a vejdu dovnitř, kde už jsou snad všichni. Hudba tu jede na plné pecky, což samozřejmě rozbrečí malou, kterou nese za mnou Radek v sedačce. Kluci, ale zareagují docela rychle a hudbu ztlumí. A hned potom se rozejdou našim směrem, aby se mohli podívat na malou, teda až na pár výjimek. Někdo děti zkrátka rád nemá, konec konců, taky jsem dřív úplně malé děti v oblibě neměla.

Já kluky pozdravím, ale mám takovou žízeň, že se místo jakékoli další konverzace rozcházím do kuchyně, kde potkávám Dana, který rozlévá alkohol do skleniček. Je to taková naše servírka, které to evidentně nevadí.

"Ahoj." Usměji se a pozdravím ho. Dan mi zamává, protože se snaží soustředit na rozlévání panáků. Já si beru skleničku do které si nalévám vodu a následně obsah skleničky vypiji. Od oběda jsem totiž neměla čas se napít, díky Rozárce, která odmítala spát.