o 3 měsíce později
Dneska je 2. února a pro mě nastal den D. Jdu si zkoušet svoje svatební šaty. Den, na který jsem se těšila už od mala je konečně tady. Problémem je, že ještě než se sejdu s mamkou a holkami, tak jsem musela zajít do školy a udělat zkoušky ze ZSV, které jsem díky bohu udělala na jedničku.
Jako vždy na mě moji bývalí spolužáci koukají, jak na úplnou krávu a holku, která dává přednost zábavě a klukům před vzděláním. Pomluvy jsem slyšela snad úplně všude, kde jsem prošla. Tak moc jsem vděčná za to, že už tu nemusím být.
"Nat?" Uslyším ten známý hlas, který už mi ale nevyvolá husí kůži. Nezačnu se klepat nebo bát. Naopak, mám celkem radost.
"Borisi." Otočím se za jeho hlasem. Vidím ho tam stát ve školní uniformě, která mu krásně padne, ostatně jako vždycky.
"Co tu děláš? Hrozně dlouho jsem tě neviděl." Rozejde se ke mně, když roztáhne ruce a nakonec mě obejme. Nejsem z toho nadšená, ale objetí mu opětuji.
"Dělala jsem nějaké zkoušky." Odpovím mu popravdě. Už nejsem myšlenkami tady, ale ve svatebním salónu, kam už se nemůžu dočkat.
"Myslíš, že bychom si mohli promluvit?" Promluví potichu. Je mi jasné, kam se naše debata bude odvíjet, ale mám pocit, že odmítnout ho, by nebylo správné. Sama jsem ho do toho namočila.
"Určitě." Souhlasím a pomalu se s ním rozejdu stranou, od všech učitelů a bývalých spolužáků, kteří stojí na chodbě a blbě koukají.
"Jak si na tom?" Zeptám se ho na otázku, na kterou mě odpověď vážně zajímá. Naposledy, když jsme se viděli mi přísahal, že se začne léčit. Proto doufám, že se to celé někam posunulo.
"Teď jsem na tom vlastně dost dobře." Odpoví mi s úsměvem, který je dosti upřímný.
"Šel jsem se nakonec léčit a teď beru nějaký léky." Začne s vysvětlováním. Je trochu zvláštní,že se mi chce takhle zpovídat a je ještě zvláštnější, že ho vůbec poslouchám.
"Ze začátku to bylo hrozný, ale konečně se nemusím bát, že někoho zmlátím nebo ublížím nějaký holce." Pokračuje.
"Ty si to vzal fakt vážně?" Koukám na něj neuvěřitelně. Jsem zaskočená tím, že to myslel vážně a bere dokonce nějaké prášky.
"Dal jsem slovo, tak ho splním." Zasměje se. Jsem nadšená, že aspoň někdo si váží druhé šance a dělá, co může, aby mu bylo odpuštěno .
"A je to hodně zlý, na těch lécích?" Je mi ho trochu líto, ale na druhou stranu tohle bylo potřeba. Nejsem jediná, které ublížil a pokud má psychické problémy, je potřeba, aby byly léčeny.
"Ze začátku to bylo zlý, ale teď už se to dalo do klidu." Uklidní mě aspoň trochu fakt, že už to je lepší.
"Nechtěla by si se mnou zajít na kafe?" Pohladí mě po paži, což mi není úplně příjemné. Na druhou stranu uhýbat nebudu, něco přece taky zvládnu bez hysterie.
"Nemůžu. Spěchám na zkoušku šatů." Odpovím mu popravdě. Nemám čas se tu s ním bavit, protože mám být za čtvrt hodiny v salónu. Holky už jsou po jídle a čeká se jenom na mě.
"Ty se budeš brát?" Zeptá se mě. Na tváři se mi objeví úsměv, při pomyšlení, že si budu zkoušet svoje svatební šaty. To, že si celou svatbou už nejsem tolik jistá a nejradši bych ji zrušila, je věc druhá.
"Jo budu." Přiznám.
"Tak to gratuluju." Pohladí mě znovu po paži, což mě zase trochu rozhodí.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romantik*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
