"Zlato promiň, že tě budím, ale nemůžu najít Rozárčina plyšáka, kterého chce." Pohladí mě Radek jemně po ruce, aby me probudil.
"Měl by být v jejím kočárku." Odpovím mu, když se přetočím na druhý bok.
"Děkuju moc." Poděkuje mi a zase odejde. Já upadám do říše snů, ale na na tak dlouho, jak jsem chtěla. Budí mě totiž Dominikův hlas, který si má dneska přijet pro Rozárku. Tenhle fakt, mě dostane z postele v rekordním čase. Problém ale je, že se bojím jít dolů.
"Tady má toho plyšáka, toho nesmíš zapomenout, až nám ji budeš vracet." Vysvětluje Radek Dominikovi. Nad tím se musím pousmát. Bere ji jako vlastní i když není a to je věc, za kterou si ho nesmírně vážím. Což je asi to, proč mu nedokážu ublížit, udělal toho pro nás spoustu a já mu to nikdy nedokážu oplatit.
"Natalie tu není?" Ptá se Dominik, což způsobí zástavu mého srdce. Proč se na mě ptá?
"Ne není, ještě spí." Omluví mě Radek.
"Výborně, v tom případě bychom si mohli promluvit. Musím s tebou něco probrat." Tleskne nadšeně, což zastaví moje srdce. Oni se ale rozjedou do obýváku a já nemám páru o čem se tam baví. Bojím se, že mu to řekne, protože tohle měl nechat na mě. A i když uznávám, že mi to moc nešlo, tak bych měla připomenout tu lhůtu, která zněla sedm dní, jenž končí až dneska o půlnoci. Což znamená, že mám ještě den.
Nevím, jak dlouho to trvá, ale ze zdola se ozývá ticho absolutní věčnost. Sedím v pokoji, koušu si nervózně nehty a snažím se Dominikovi psát, aby odešel dřív, než udělá něco, co by neměl. Problém je, že on mi neodpovídá a absolutně mě ignoruje.
"Víš, co, nejlepší bude, když odejdeš, já tohle nebudu poslouchat." Slyším Radka absolutně vytočeného, což neznamená nic dobrého. Možná jsem mu to vážně měla říct už včera a nespoléhat se na nějaký týden. Jenže jsem nečekala, že Dominik využije toho, až s ním nebudu a za mými zády mu to řekne. Nebudeme ale dělat závěry, nikdo neví, co se tam stalo, teda kromě nich.
"Ne nejlepší bude, když pro ní dojdeš a ona ti to potvrdí." Promluví nahlas Dominik. Mně už je jasný, co mu řekl a mám chuť ho zabít. Přísahám bohu, jestli mu to řekl, tak ho umlátím něčím, co bude po ruce. Dal mi sedm dní, tak nechápu, co tu teď dělá. Na tohle neměl právo.
"Vypadni, okamžitě." Zařve Radek, což rozbrečí Rozárku. Je čas, abych se rozešla dolů a tak nějak se přiznala k tomu, co jsem posledních pár měsíců dělala. Otevírám dveře a scházím dolů, čehož si okamžitě všimnou.
"Natalie, díky bohu. Můžeš mu laskavě vysvětlit, že se žádná svatba neruší?" Poprosí mě o laskavost s bolestí v očích. Tohle bude nás všechny tak moc bolet.
"Můžeš mu vysvětlit, že mě miluješ a chceš ho opustit?" Řekne Dominik větu, která donutí Radka vyvalit oči. Já jen zavřu oči a párkrát se zhluboka nadechnu.
"Vy...vy jste?" Kouká na Radek na mě a na Dominik u čehož těká prstem těká mezi námi dvěma. Já musím mít smrt v očích, zatímco Dominik má úsměv na tváři.
"Jo, my jsme..." Nechám to vyznít v prostoru. Při pohledu na něj, jakoby se mi srdce rozletělo srdce na milion kousků. Tohle jsem tak moc nechtěla.
"Přísahám, že teď tě zabiju." Pronese naštvaně Radek a než se naději, mlátí Dominka, hlava nehlava. Chvíli tam jen tak stojím a koukám na to, jak se rvou. Nedokážu totiž udělat jeden jediný pohyb a už vůbec nemám šanci je od sebe dostat jako drobná holka. Myslím, že nejlépe by všem bylo, kdybych se teď sebrala, odjela a už se nevrátila.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
