"No kde je máma?" Ptám se Rozárky, když jsem schovaná pod dekou. "A kuk." Vykouknu na ní, čemuž se začne šíleně smát. Dominik nespokojeně zavrčí, ale to se rozhodnu neřešit. Mě malá celou noc šikanovala, jelikož spala s námi, což normálně odmítám, ale byla to první noc u Dominika, tak jsem to dovolila.
"Kam ta Rozárka zmizela?" Přikryji jí dekou a dělám, že ji hledám. Ta se na mě pak vrhne, přičemž zaječí snad maximálně, jak jen to jde. To už Dominik zamručí mnohem hlasitěji, ale to mi akorát vnukne nápad.
"Uděláš na tátu hop?" Zašeptám tak, aby to on neslyšel, ale zároveň tak, aby to pochopila. A vzhledem k tomu, že se jí rozzáří očka, jsem si jistá tím, že to pochopila. Proto ji zvednu a pomůžu jí, aby se k Dominikovi mohla lépe dostat a potom už jenom vidím, jak na něj znovu skáče a u toho nezapomene pištět.
"Nech mě." Snaží se schovat pod deku, aby měl klid.
"Ne." Odpoví rázně Rozárka, což ještě nikdy neudělala. Dominik si hlasitě povzdechne a já se hlasitě směji tomu, jak do něj malá buší a on se snaží spát.
"Skoč taky na maminku." Poprosí jí zoufale. Nezdá se to, ale má fakt sílu a ještě nemá úplně v ruce jak moc nás může uhodit, aby to nebolelo. Myslím ale, že na vysvětlovaní je ještě malá.
"Ne." Odpoví mu znovu, přičemž ho praští znovu. Je vidět, čí je to dítě. Je přesně jako my dva.
"A dáš mi pusinku?" Pokusí se o zakopání válečné sekery. Rozárka se zamračí, na chvíli se zastaví, ale pak ho zase praští. To je moje holka.
"Tak a teď tě zlechtám." Začne ji lechtat, díky čemuž se ozve její hlasitý křik. Je to jeden z nejhezčích zvuků, které můžu slyšet, obzvlášť pak po ránu. Pro mámu neexistuje nic hezčího než hlas jejího dítěte smíchaný se smíchem.
"A hned potom zlechtám tebe." Ukáže na mě. Já na něj vypláznu jazyk a zvednu se z postele. Mám hlad vzhledem k tomu, že už jsme dvě hodiny vzhůru a nesnídali jsme.
"Kam jdeš? Já se chci válet." Přestane se šikanou vlastního dítěte a začne se zajímat o mně.
"Udělat snídani, jestli nechceš, abychom tě snědly hlady. Neboj za chvíli jsem zpátky." Odejdu do kuchyně, kde udělám malé rychlou rýžovou kaši a nám s Dominikem udělám ovesnou. Sice mu nechutná, ale je zdravá a to on potřebuje, vzhledem k jeho životnímu stylu.
"My máme hlad, my máme hlad." Slyším z pokoje Dominika, když jdu k nim do pokoje po schodech. Místo toho, aby křičel v pokoji by mi mohl jít pomoct. To bych po klukovi ale chtěla moc.
"Ham..am" Vystřelí k misce s kaší rychleji než Dominik, div nespadne z postele. Miluje jídlo stejně jako Dominik, zatímco já jsem spíš jejich opak.
"Lálka." Říká, což v překladu znamená Rozárka, jen v jejím podání. Odmítá být krmená s čímž nesouhlasím, protože pak budu muset převléct celou postel. Dochází mi ale, že za její spokojenost mi to nakonec stojí.
"Tak a když je zaměstnaná krmením se, můžu se věnovat já tobě." Přilepí se svými rty na můj krk. Pomalu mě tlačí směrem k matraci, až mě položí úplně a lehne si nade mě.
"Tyhle rána mi hrozně chyběli." Podívá se mi do očí. Ty jsou plné radosti, nadšení a celé září způsobem, kterým už dlouho nezářili. A pro tyhle oči bych udělala všechno.
"Myslíš ty rána, kdy si chtěl spát a já tě budila, nebo ty rána, kdy jsem tě mlátila, stejně jako to teď dělá Róza?" Zasměji se.
"Ne chyběla si mi tu ty a malá." Položí se spokojeně na mě.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
