"Že já jsem se k tomu nechala přemluvit." Kroutím hlavou nad nápadem oslavit Vánoce s Radkem a mými rodiči. Jsem si totiž jistá, že se bude opakovat to, co minule. I on má tetování a i on dělá hudbu, což rodiče neuznávají. Měli jsme zkrátka zůstat na svátky klidu a míru doma a pak se sejít někde v kavárně.
"Akorát se zase pohádáme." Doplním důvod, proč se mi to nezdá, jako nejlepší nápad. Nechápu, jak jsem na to vážně mohla kývnout. Ale co mám dělat, když to se mnou Radek umí takovým způsobem, že mě vždycky nějak přemluví.
"Kdyby se chtěli hádat, nezvali by tě na Vánoce. Jsem si jistej, že to myslí dobře." Pohladí mě po stehně a obdaruje mě letmým pohledem, když už přijíždíme k domu, kde jsem vyrůstala, ale místo radosti, že jsem zpět, cítím větší a větší strach.
"Kdyby něco, sebereme se a odjedeme." Pokusí se mě povzbudit, tím že navrhne únikový plán. Jsou Vánoce, nechci se hádat, ale bojím se, že k tomu stejně dojde. Nevědí, kdo je Radek a i když možná není tak potetovaný, stejně nějaká tetování má, dokonce i na obličeji. Netuší, že je to Dominikův kamarád, což ze mě udělá vypočítavou mrchu, která se snaží Dominikovi akorát pomstít.
"Slibuješ?" Chytnu ho za ruku s pohledem upřeným do něj.
"Slibuju." Odpoví, jakmile zatáhne za ruční brzdu. Jsme tady a mě čeká další představování. Doufejme, že pro tentokrát to neskončí mým útěkem z domova.
Ještě předtím, než se vydáme domů, bereme z kufru auta dárky. Je jich docela dost, vzhledem k tomu, že jsme si my dva ještě dárky nedávali. Rozhodli jsme mít večeři jenom dvě. A to s kluky a mými rodiči, kde si předáme dárky pro sebe, přičemž večeře s kluky nás čeká zítra pět a dvacátého prosince.
Odvahu zaklepat musím sebrat já, vzhledem k tomu, že Radek nese všechny tašky s dárky. Chvíli se nic neděje, ale nakonec otevře dveře, jak jinak než můj táta, protože mamka je v kuchyni a něco vaří.
"Ahoj zlatíčko." Pronese s úsměvem na tváři táta a obejme mě. Hned, jak mě pustí, mu ale dojde, že tu nejsem sama.
"Tati, tohle je Radek, Radku, tohle je můj táta." Ujmu se představení těch dvou dřív, než začnou beze mě. Ráda bych něco vyčetla z pohledu táty, ale má kamenný obličej takovým způsobem, že i kdybych chtěla něco najít, mám smůlu.
"Petr Černý, rád tě poznávám." Promluví po chvíli táta s překvapivým úsměvem na tváři. Podá mu ruku, s čímž má Radek vzhledem k tomu, že má plné ruce věcí docela problém. Chtěla jsem mu pomoct, ale musí každou chvíli předvádět, že všechno zvládne a že to já jsem tu ta těhotná, která má být v klidu. Takže jsem to už vzdala a nechávám ho být tím, kdo všechno nosí.
"Radek Chrástecký." Představí se mu. Mám, co dělat, abych se nezačala smát, celá ta situace je totiž komická. Nakonec si ruku podají, což mě trochu uklidní, aspoň prozatím. Katastrofa se zatím nekoná.
"Můžu něco vzít?" Zeptá se táta, jakmile nás vpustí dovnitř do baráku.
"To byste byl hodnej." Poprosí ho Radek a nechá si vzít jednu tašku. Kdyby řekl, mohla jsem mu pomoct, ale to by uznal svoji "slabost". Ach ta chlapská ješitnost.
"Ahoj zlato." Slyším za sebou hlas mamky, když si pracně sundavám boty. Už se začínám těšit, až to dítě bude venku a já nebudu, jak obří slon v porcelánu. Ohnout se pořádně nemůžu, sex mít pořádně taky nemůžu, na záchod běhám celý den a v noci, když si lehnu, nemůžu dýchat.
"Ahoj mami." Obejmu jí. Stejně, jako táta si prvně nevšimne, že tu nejsem sama. Říkala jsem jim ale, že pojedu se svým přítelem.
"Koukám, že to malý za tu dobu pěkně vyrostlo." Sjede mě pohledem a má pravdu. Přijde mi, že ta malá fazole za poslední měsíc a půl vyrostla neskutečně, s čímž přišli samozřejmě strie. Myslím ale, že to je ten nejmenší problém, hlavně když to bude zdravé.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romansa*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
