Konečně usnula. Za poslední dvě hodiny mi totiž stihla vymluvit díru do hlavy. Nechápu, kde se to v ní vzalo, protože dřív taková nebyla, ale bolest hlavy mám slusnou. Netuším, proč jsme museli stát dvě hodiny na dráze, ale toho, kdo za to může budu asi žalovat. Teď už ale díky bohu letíme a zbývá nám asi hodina.
Její hlava je na mém rameni a nemůžu se ubránit úsměvu. Nemůžu uvěřit tomu, že tu je se mnou. A já hodlám udělat všechno proto, aby byla moje a ne toho blbečka. On jí neocení nikdy tak moc, jako já.
"Budeš mě dál takhle sledovat? Já jenom, že je to docela děsivý." Zvedne hlavu a podívá se na mě.
"Na něco tak krásnýho se nejde nedívat." Dám ji pusu do vlasů. Jsem z ní absolutně v háji, což není věc z který bych byl nějak dvakrát nadšený, ale když jsem se s tím snažil bojovat, dopadlo to akorát tím, že jsem skončil v drogách.
"Ale zas mě tak nepřechval, budu ještě namyšlená, stejně jako ty." Začne mě pošťuchovat. Chvíli přemýšlím, jak se jí pomstím, ale nakonec se vykašlu na něco složitého a začnu ji lechtat.
"Do...Dominiku." Snaží se ze sebe dostat přes smích, který ji to neusnadňuje. Mám pocit, že má co dělat, aby se vůbec nedechla.
"Mohli byste se se uklidnit, snažíme se tu spát?" Otočí se na mě nějaký pán, z kterého nadšení přímo tryská proudem.
"Tak spěte." Pronesu se stejným nadšením a přestanu Nat lechtat aspoň na chvíli, než se dohádám s pánem.
"Ono to moc dobře nejde, když tu děláš bordel už dvě hodiny." Vyštěkne naštvaně.
"Tak za prvý, od spaní je noc. A za druhý, když požádáš letušku, tak ti určitě dá špunty do uší. Já tu kvůli tobě nebudu držet bobříka mlčení." Vpálím mu do obličeje, aby už dal pokoj. Nebudu se tu s nějakým blbem hádat. Od toho tu nejsem.
"Debile." Vyprskne, ale konečně se otočí. Moje pozornost se vrátí zpátky k Nat, která se snaží nevybuchnout smíchy.
"Bylo to nutný?" Zeptá se s mírným zakroucením hlavy. Ještě stále nepochopila, že s lidma, jako je on se zacházet v rukavičkách nemá.
"Jo bylo." Odpovím jednoduše.
"A ty teď odvolej to, co si o mně předtím řekla." Vrátím se naší debatě, která proběhla pár minut zpátky.
"Neodvolám, protože máš ego vysoký tak moc, že ani nevíš, kde je mu konec." Řekne a vycení na mě svoje zuby. Snaží se na mě usmát tak, abych ji to prominul, což nemám v plánu.
"V tom případě si ty, ta nejvíc ukecaná holka." Vrátím ji to i s úroky.
"No tak to odvoláš." Vyjekne nahlas, což si za chvíli uvědomí a trochu se uklidní. Bylo mi jasné, že ji tohle vytočí. Nesnese, když ji někdo říká, že je ukecaná.
"Neodvolám, protože mě za tu dobu v letadle z tebe pěkně začala bolet hlava." Prozradím ji pravdu. Takovou bolest hlavy jsem neměl od té doby, co jsme se rozešli. Možná má ten občasný sex bez vztahu přeci jenom nějaké benefity.
"Kecáš." Vyplázne jazyk.
"Nekecám." Odpovím bez jakékoli známky ironie nebo sarkasmu v hlase. Sice to slyšet nechce, ale třeba si to vezme k srdci a mě přístě nebude tolik bolet hlava.
"V tom případě si taky sobec a si jak malý dítě." Pokusí se mě urazit. Problém je v tom, že vím, že jsem sobec, tohle mi nemusí říkat.
"Z čeho usuzuješ, že jsem jak malý dítě?" Nakláním se k ní blíž, což je věc, která ji vždycky perfektně vyvede z míry. Užívám si, že stačí jeden dotyk a ona mi skáče kolem krku.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
