Sedmnáct

EPILOG

"Rozárko, Dominiku, pojďte sem." Zavolám na ty dva, kteří se snaží najít to, co už tu asi hodinu hledáme.

"Našla si to?" Otočí se nadšeně Rozárka, která celý tenhle výlet iniciovala. Nevěřila bych, že se ještě do Londýna vrátím, potom všem co se stalo.

"Jo, koukejte." Ukážu na zámek, který tu ještě stále je. Nevěřím tomu, že ho ještě stále neodstranili, ale asi tu moc lidí zámky nenechává. Vybrali jsme s Dominikem tenkrát dobré místo.

"Takže je to fakt pravda?" Užasne Rozina, když ten zámek vážně vidí. Něvěřila, ale už jí je ani jasný, že jsme tu ten zámek vážně nechali.

"Tenkrát mi bylo devatenáct, byla jsem jen o pár let starší než ty." Vysvetluji jí, zatímco sleduji, jak je Dominik potichu. Od přijedu sem toho moc nenamluvil, ale on on toho obecně poslední dobu moc nenamluví.

"A protože je ti dneska patnáct, rozhodla jsem se ti předat tenhle dopis od táty, který ti napsal, když si byla špunt. Nechtěla jsem ti ho dávat před patnáctým rokem, protože by si to nepochopila." Vysvětluji jí, když ji předávám dopis od Dominika.

"A mě táta žádný nenapsal?" Ptá se Dominik, kterého si posadím na sebe. Nevím, co mu mám na to odpovědět, protože i po tak dlouhé době mě to stále bolí. Stále ho vidím před sebou s bledým obličejem.

"Ne, protože o tobě táta ještě nevěděl. Tenkrát jsem ani já nevěděla, že jsem těhotná. Bylo to potom všem takové překvapeni." Objasním mu, proč Rozárka dopis dostala, ale Dominik už ne.

"A myslíš, že by byl táta rád, kdyby o mně věděl?" Dívá se na mě slzami v očích, jelikož ho mrzí, že Rozárka dopis dostala a on ne. O tátovi toho vědí spoustu, snažila jsem se, aby i když ho neznají, věděli, kdo jejich táta byl. Proto je tenhle dopis jenom taková třešnička na dortu.

"Váš táta si přál kluka, takže by byl neskutečně rád, kdyby se toho dožil. A jsem si jistá, že tenhle dopis nebyl psaný jen pro Rozárku, ale byl psaný pro jeho děti, které by miloval všechny stejně." Mluvím k oběma dvěma. Nechci, aby si jeden myslel, že jednoho z nich Dominik miloval víc, protože on miloval všechny stejně.

"Ještě jsem ti k tomu správně měla dát album, ale to už jste viděli. Chtěla jsem, abyste ho viděli dřív než v pubertě." Usmvám se na ně, zatímco hypnotizuji ten zámeček, který jsme tu tehdy zamkli a klíč zahodili. Kdyby jenom věděl, jak moc mi stále chybí. Každé jeho dobrou noc a dobré ráno. Každé jeho objetí a úsměv. Uplynuly roky a já si přeju, aby tu vedle mě byl.

"Myslíš, že tátu něco bolelo?" Naráží na jeho smrt, která mě do teď ještě bolí, tak jako nikdy nic předtím.

"Víte, nevím, jestli jsem vám to někdy říkala, ale byla jsem s ním, když umíral. A nemyslím si, že by ho něco bolelo. On prostě jenom usnul a už se neprobudil." Dám Dominikovi pusu do vlasů a následně i Rozárce.

"Jsem rád, že táta netrpěl." Pronese Dominik smutně. Jak je Rozárka po něm vzhledově až to není možné, Dominik je sice světlovlasí po mně, ale chováním je to celý Dominik.

"To já taky zlato." Souhalsím s tím,co řekl. Jediný, kdo trpěl byli kluci, jeho rodina a já, protože jsem to sledovala v přímém přenosu.

"Byl táta dobrý člověk?" Zeptá se Rozárka, která žmoulá dopis v ruce. Musím se pousmát na tím jak spisovně, mluví, což má po mně.

"Táta byl ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkala i když mě někdy zlobil nebo neposlouchal. Naučil mě spoustu věcí, ale hlavně mi dal vás dva, čehož si vážím neskutečně moc." Dám jim najevo, že i když to s Nikem nebylo jednoduchý, byla jsem s ním šťastná, ale tenkrát jsem hledala blbosti, které byly nepodstatné.

"Víš, že si nám nikdy neřekla, jak jste se seznámili?" Kouká se na mě Rozárka s jiskrou v oku, kterou míval Dominik v očích pokaždé ,co se na mě podíval. S tou jiskrou kterou se na mě díval, když, jak on sám řekl, usínal.

"Naše seznámení? To je dlouhý příběh....." Vrátím se zpět v čase a vzpomenu si na první den, kdy jsem potkala Viktora a stejně tak Dominika.

Protože jak řekl Václav Havel
"Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."

Kdybych tenkrát jenom věděla, co mě čeká. Kdybych jenom věděla, jak to skončí. Vím ale, že bych nic z toho neměnila. Neměnila bych ani jedné minuty, kterou jsem s ním byla. Lituju jenom toho, že jsem ho nechala odejít. Jsem si ale jistá, že už na mě nahoře čeká.

Uvidíme se v příštím životě, tím jsem si jistá.
...

Dámy a pánové, tohle je konec. Cítím se hrozně, brečím jak želva a to nejenom protože je to konec pro Nika, ale konec jako konec. Takže doufám, že že se vám tyhle dvě knížky líbili a třeba si je přečtete znovu. Děkuju za každý hlas, komentář a doporučení někomu jinému. Vážím si toho a děkuju vám neskutečně moc.

Nevím co víc bych řekla, snad jen to, že můžete pokračovat na příběh Behind the walls, který je ale o něčem úplně jiném.

Miluju vás a doufám, že mě nezabijete. ❤️❤️