"Natalie, si tady?" Slyším hlas své mámy, která vejde do místnosti, kam jsem utekla, abych se zbavila všech lidí, kteří jsou tu kvůli nám.
"Ty si číslo." Pousměje se nad touhle situací, ale zároveň si ke mně sedne a pevně mě obejme. Je si moc dobře vědoma toho, že to, co jsem udělala bylo kvůli Dominikovi, protože to, co předtím, než jsme se rozešli do sálu, řekl táta, bylo pravdivé a já jsem nechtěla lhát všem kolem sebe. Jen jsem si to mohla uvědomit už dřív.
"Víš, co je na tom všem nejhorší mami? Že je mi ho líto, ale ne tak, jak by mělo být. Spíš se bojím toho, že mě Dominik znovu opustí a vykašle se na mě." Vyjádřím svoje obavy. To jsem tak moc sobecká, že mě zajímá to, jestli skončím s Dominikem, místo toho, abych řešila Radka, kterému jsem utekla?
"Udělala si to, co si myslíš, že je správné. Možná toho litovat budeš, možná ne, každopádně, jestli tě ten vůl nechá znovu, tak se vlastnoručně postarám o to, aby už ho nikdy nikdo neviděl." Řekne výhružně, když mě pustí z jejího pevného objetí. Vím, že ho nemá v oblibě, ale už se ho nějak naučila tolerovat.
"Hej Natalie, si tu?" Vřítí se do dveří Dominik s Rozárkou v ruce. Měl ji celý obřad na sobě, což byla jeho volba, protože původně měli mít rodiče malou u sebe.
"Jo jsem." Otřu si slzy a zvednu se zpoza stolu tak, aby na mě viděl. On se okamžitě usměje neskutečným způsobem a i s Rozárkou se rozejde mě pevně obejmout. Nevím jestli mám být šťastná z toho, že budeme rodina nebo jestli mám být smutná z toho, že mě teď absolutně všichni budou nenávidět.
"Já jsem tak rád, že si utekla, protože bych nedal, kdyby si byla jeho." Zašeptá mi do ucha.
"Nojo, asi je konečně čas, abychom byli rodina." Promluvím hlavně směrem k Rozárce, která si cucá palec v jejích oblíbených šatičkách a absolutně neví, co se tu děje. "Jen doufám, že to maminka přežije." Přidám svoji obavu, ale už se aspoň trochu usmívám.
"My maminku ochráníme, že jo." Pohladí Rozárku po vláskách, což moc ráda nemá, takže se znechuceně zatváří. Ona obecně nemá ráda, když nějakým větším způsobem projevujeme lásku, je to spíš takový samorost.
"Ti - ti." Pronese Rozárka, kterou tohle absolutně nezajímá, což je asi dobře. Myslím, že je nejlepší, že si řeší stále kočičky, stejně jako jsem to dělala já, jako malá.
"Kočičky mají na dvorku, půjdeme se tam podívat?" Vloží se mamka do rozhovoru, abychom si mohli promluvit, ale mám pocit, že právě teď se jí nechci zbavit tím, že jí dám mámě. Dělala jsem to celý dnešek a myslím, že si ji chci konečně užít.
"My si ji tu necháme." Odmítnu mámin nápad mile, jak jen to jde, aby to nevzala špatně.
"Dobře, tak já to zatím půjdu nějak vyřešit." Nabídne se. Vezme si svoji kabelku a pak už jenom odejde, abychom si my mohli společně promluvit.
"Víš, že si mi docela nahnala strach, když si vešla a usmála si se na Radka, fakt jsem si myslel, že si ho vezmeš." Přizná s mírným strachem v očích. Uznávám dala jsem si na čas s tím útěkem od oltáře, ale nakonec jsem tady s úlevou, že jsem to udělala.
"Já jsem si to v tu dobu ještě myslela, ale potom jsem si to všechno představila a došlo mi, že mu nemůžu slíbit něco, co není pravda, obzvlášť ne před bohem." Sednu si k Rozárce na zem, abych ji pomohla s panenkou, které urvala ručičku. Někdy je sice sladká, každopádně většinu času ničí všechno, co má jméno, nejvíc pak panenky a plyšáky.
"Víš, že tě miluju?" Nakloní se ke mně, chtěje mi dát pusu, což se mu nakonec povede.
"A víš, že miluju já tebe." Zajedu mu prsty do vlasů.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
