Sedmnáct

Where is Dominik?

"Rozálie." Slyším Dominika křičet ze zdola, když vylézám ze sprchy. Nezní to moc klidně, takže se jenom s ručníkem kolem těla vydávám dolů, abych zjistila, co se děje.

"Co se tu děje?" Mračím se, když vidím, jak je vylitý brusinkový džus na koberci bílé barvy.

"Vyrazila mi ten džus z ruky." Kouká na tu spoušť Dominik a moc dobře si uvědomuje, že bych po něm nejradši skočila a zabila ho. Nevím, jestli je to on nebo ona, kdo je větší dítě.

"Hmm, úžasný." Zakroutím hlavou nad tím flekem, co je na koberci. "Neměl si někam odjet vůbec?" Pokouším se ho zbavit, zatímco jdu do kuchyně pro čistič skvrn.

"Jo, musím se potkat s kluky." Přiznává. Nejsem z toho moc nadšená, protože večer máme odjet za jeho rodinou, aby poznali Rozárku, ale věřím tomu, že se do té doby vrátí. "Vlastně už bych měl jít teď, abych to stihl." Podívá se na telefon a dojde mu, že je čas na odjezd.

"Neříkal si, že tam máš být až ve tři?" Stříkám na koberec chemii, která ten červený flek z toho koberce dostane. Nechci působit jako stíhačka, jen mě zajímá, proč odchází už ve dvanáct.

"Nakonec jsme se rozhodli to přesunout, abychom to stihli k našim." Vysvětluje mi, což nakonec ocením. Měl se totiž vracet v dobu, kdy jsme měli odjíždět, což, jak ho znám by nestihl. "Když tě teď ale vidím v tom ručníku, tak přemýšlím, že tu zůstanu." Objeví se jeho ruce na mých stehnech, které stisknou.

"Dominiku nech toho, je tu Rozárka." Zaječím se smíchem, když jeho ruce začnou směřovat výš k mému zadku. "Radsi běž, ať se stihneš vrátit." Zvednu se co nejrychleji, abych se od něj dostala co nejdál to jde.

"Dobře, ale večer mi to vynahradíš." Ukáže na mě důležitě prstem a rozejde se znovu ke mně.

"To se ještě uvidí." Pousměji se nad tím, jak moc si přeje mít sex. Baví mě ho trochu týrat, když vím, jak moc si to přeje. Od té doby, co jsem se mu naučila odolávat tohle praktikuji každou chvíli a myslím, že jeho to dost frustruje.

"Nemysli si, že jsem si nevšiml toho, že si se mnou poslední dobou hraješ." Zašeptá se skousnutím rtu. Nakonec mi dá ale jenom pusu do vlasů, vezme si bundu a odchází.

"Tak a my jdeme balit." Promluvím na Rozárku, která sedí na gauči a kouká na pohádku. Evidentně se jí moc nechce vzdálit se od televize, ale to není zrovna něco, co by u mě teď bylo na prvním místě, i když by možná mělo.

...

"No tak, zvedni to." Prosím Dominika o jedno. Je osm hodin a on mi nebere telefony. Jak kdybych mu neříkala, že tu má být na čas, obzvlášť, když se jede k jeho rodičům. Proč to musí vždycky zkazit, když už je to všechno tak, jak má?

Místo desátého telefonu Dominikovi radši volám klukům ke kterým měl jet. Možná jsem jim měla zavolat dřív, ale čekala jsem, že se mi Dominik ozve.

"Ahoj Kubo, je tam někde Dominik?" Vybalím na něj, jakmile zvedne telefon. Potřebuji se k němu dostat dřív, než mi začne jeho máma volat, kde jsme, nevím totiž, co bych řekla.

"Ne? Ten měl být dneska přeci s tebou, protože jste měli jet k jeho rodičům." Odpoví mi, což mě zaskočí. Proč by Dominik lhal o tom, kam jde, když nejel ke klukům?

"Kdyby se u vás objevil, zavoláš mi prosím? Nemůžu ho sehnat a už jsme u jeho rodičů měli být." Poprosím ho o laskavost. Už jsme zase jsme tam, kde jsme byli předtím. Sice to znamená, že s Kubou komunikuji, ale zase začínají problémy s Dominikem, který mi slíbil, že už se to nebude opakovat.