Sedmnáct

We have a wedding date

„Dobré ráno, zlato." Probouzí mě Radkův hlas. Probouzí je teda silné slovo, protože já jsem stejně celou noc nespala. Přemýšlela jsem nad telefonátem s Dominikem a nad jeho slovy. Nevěděla jsem, že je na tom tak špatně. Netušila jsem, že mu můj vztah s Radkem tak ublížil.

„Dobré." Pokusím se aspoň trochu usmát.

„Jak ses vyspala?" Pohladí mě po tváři a zajede prsty do mých vlasů. Na tváři má úsměv, který mi, i když to ani neví, zlepší náladu asi o milion procent. To je ten důvod proč s ním jsem. Jsem s ním, protože jakmile jsem s ním, jsem šťastná. K čemu mě zatím Dominik dohnal? Maximálně tak k slzám.

„Výborně, malá taky konečně spala." Zalžu. Tahle noc byla jedna z nejhorších, které jsem zažila. Divím se, že nemám oteklé oči od pláče.

„Díky bohu, bál jsem se, že nebudeš spát kvůli tomu, co ti Dominik řekl." Dá mi pusu na čelo a zvedne se z postele. Myslím, že se bál oprávněně, ale tady nešlo o jednu nadávku, tady šlo o ten telefon v pozdních hodinách, ve kterém mi řekl, jak to cítí, vzhledem k tomu, že byl opilý.

„Jinak s Dominikem jsem pak mluvil a šíleně se omlouval. Řekl, že mu ujeli nervy a už se to prý nestane." Obléká si při vyprávění ze včera triko. To, co říká mě už ani nepřekvapuje. Dominik je horká hlava a i když mě to zabolelo, odpustila jsem mu to. Vážně ho to mrzí a člověk si zaslouží drhou šanci, i když u něj už je to tak stá šance.

„A co vy dva? Vyříkali jste si to?" Zvedám se z postele taky. Ptám se na tohle protože, jestli mi něco vážně vadí, tak je to fakt, že jsem rozdělila dva dobré kamarády.

„Jo mám pocit, že jo. Už to asi nebude, jak tenkrát, ale bude to snad v pohodě." Uklidní mě aspoň trochu. Jsem ráda, že se aspoň tyhle dva neporvali. Jsem si ale jistá, že mi ale pokoj nedá.

„Mám ale pocit, že je něco, co bys měla vědět." Otočí se ke mně. Trochu mě vyděsí jeho tón hlasu. Sednu si proto radši znovu na postel a pokusím se nenechat vyděsit jeho tónem hlasu.

„Nik by se chtěl s malou vídat." Neřekne to zrovna nadšeně, ale jsem ráda, že mi to říká. Bála jsem se, že mu řekl něco mnohem horšího o nás. Takže i když tohle není ideální situace, rozhodně je to ta její lepší verze.

„To nemyslí vážně, že ne?" Povzdechnu si. Mám ale pocit, že tohle mu zakázat nemůžu. Bylo by to proti všem mým zásadám.

„No vypadal vážně, když to říkal." Sedne si ke mně na postel. Nejsem zoufalá z toho, že bych mu ji nechtěla dávat, ale je mi jasný, že ji chce Dominik vidět, aby se vídal se mnou. Je to další z jeho her, které hraje.

„Nechci se vám do toho nějak motat, ale měla bys mu ji aspoň jednou za čas dát." Vidí na mě moji nejistotu. Nevezmu mu ji, jen přemýšlím, jak to udělat tak, abych ho nemusela vídat. Mám totiž pocit, že po tom, co v noci řekl, bych měla co dělat, abych mu neskočila kolem krku.

„Vždyť já vím." Usměji se nakonec. Zvládnu mu ji jednou za čas předat mezi dveřmi a odejít, nebo snad ne? Kdybych s tím nesouhlasila, Radek by do toho akorát rýpal a mohl by se něco dozvědět.

„Tak já mu dám vědět." Usměje se, dávající mi pusu na čelo. Mám pocit, jako bych tuhle bitvu s Dominikem už od začátku prohrávala. Nesnáším ho za to, že si jde za tím, co chce, což jsem momentálně já. Nesnáším ho za to, že tenhle boj vyhrává.

"Miluju tě." Chytnu ho za ruku a stáhnu ho k sobě. Potřebuji se chvíli jenom mazlit a nic nedělat. Navíc malá spí, takže by byla hloupost toho nevyžít.