"Koukám, že sis za mě našla pěkně rychle náhradu." Řekne, jakmile všichni odejdou a dveře se zavřou. Jeho hlas je plný nenávisti, až se možná divím. Nechápu, že mu to vadí, sám dostal možností milion, to on ale utekl a neozval se, tohle celý je z větší části jeho vina, já jsem mu odpustit chtěla.
"To je docela ironie, obzvlášť od tebe, který s holkou skočil do postele hned po tom, co mi vyznal lásku." Vzpomenu si na celou tu komickou situaci, která tenkrát nastala. Jenže díky tomu jsem teď o něco víc silnější a už mi jen tak něco neublíží.
"Aha takže zase budeme řešit tohle." Zasměje se. Do teď jsem se snažila být v klidu a vyřešit to jako dospělý člověk, jenže s ním to asi nepůjde. Chová se vážně, jak malé dítě, které není schopné uznat chybu.
"Zase? Do prdele Dominiku, vždyť jsme tohle ještě neřešili, to ty si utekl do Londýna nahrávat si písničky, aby ses nemusel starat o dítě, který si udělal a pak zdrhl." Zvedám hlasitost svého hlasu. Jsem neskutečně vytočená a nemíním to schovávat. Vytočil mě, tak ať si to všechno hezky poslechne.
"Tak zaprvé, nikam jsem neutekl. Tohle nahrávání mi dohodil Radek, jakmile jsme se pohádali s tím, že bude lepší když ti zmizím z očí a zadruhé já ti volal a psal asi milionkrát, ale ty si mi to nebrala. Takže tu na mě přestaň do prdele ječet." Vyjede po mně vztekle. Celé jeho tělo je napnuté a na krku mu jako vždy vybíhá žíla, která ukazuje, že je vážně naštvaný.
"Jo aha, ty si mi volal milionkrát." Vytahuji telefon z kapsy a ukazuji mu naši historii hovorů. Nezavolal mi ani jednou a zprávu nenapsal taky, nebo aspoň ne mně.
"Tak sleduj." Vytáhne telefon on, kde ty hovory a zprávy jsou. Má pravdu, on mi volal a psal. To jenom já je tu nemám. Co se do háje stalo s mým telefonem? Je tohle vůbec možné?
"Nelhal bych ti, stejně jako jsem nelhal v tom příspěvku na Instagramu. Miloval jsem tě a furt tě miluju, jako nikdy nikoho." Chytne mě za ruce, snažící se mi zase dostat pod kůži. Kdybych nebyla zasnoubená s Radkem, myslím, že bych mu kolem toho skočila. Jenže tohle já Radkovi udělat nemůžu. Nemůžu mu takovým způsobem ublížit.
"Víš, čím jsem si procházela? Umíš si představit, jak mi bylo? Ať už to bylo tehdy, když si mě poslal na potrat a bouchnul si dveřma? Víš, čím jsem si musela procházet v nemocnici, když tam nebyl nikdo, kdo by se mnou zůstal přes noc a řekl, že to bude dobrý? Víš, jak jsem se cítila, když jsem tě tam s tou holkou našla? Konečně jsem doufala, že budeme rodina a ty si se vyspal s nějakou holkou a odjel pryč. Ani si nedovedeš představit, jak jsem po nocích brečela. Střídali se mi deprese s úzkostmi a i když se Radek s holkami snažil, nebyl si to ty. Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem se přes tebe dostala. Byly to měsíce probrečených nocí a dní, zatímco ty sis nahrával muziku." Vytrhnu mu svoje ruce z jeho sevření a se slzami v očích odcházím k oknu, aby mě takhle neviděl. Všechny moje pohřbené emoce se vrací zpět.
"Ne, máš pravdu, neumím si to představit, ale já si to nevybral. Do tohohle mě donutil Radek." Rozejde se ke mně.
"Uvědomuješ si, jak moc to zní směšně?" Otřu si slzy a otočím se na něj. Proč stále musí házet chybu na ostatní? Proč jednou nemůže říct, že se omlouvá a že to jeho chyba je.
"A co je na tom směšného? Tenkrát mi řekl, že má pro mě nabídku v Londýně a že ji mám vzít, protože lepší nepřijde. To on mi řekl, že za tebou nemám jet, abych se rozloučil, že ti to řekne sám. Bůh ví, jestli ti nezablokoval moje číslo, abych se ti nedovolal." Zajede si zoufale prsty do vlasů. Tahle debata očividně přestává mít cenu, on tu chybu neuzná, rozhodnu se proto pro něco jiného.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
