Sedmnáct

Do you wanna talk about it?

Před sedmnácti měsíci

"Natalie?" Slyším povědomý hlas, který se stále přibližuje. Stále sedím na chodníku se slzami, které stékají po mých tvářích. Nemám sílu se zvednout, natož někam odejít. Nikdy bych nevěřila, jak může zlomené srdce vážně bolet.

"Co se stalo?" Sehne se ke mně Radek. Nechápu, jak ten se tu tak rychle objeví. Zjeví se vždycky, když to nejméně čekám.

"Je ti zle?" Zeptá se znovu, jakmile mě obejme. Zakroutím hlavou, aby se nemusel bát, že se něco děje. Díky bohu, po druhé už bych takový strach nedala. Stačí, že jsem mu dovolila, aby ublížil mě, malému už neublíží. Za to mi totiž nikdo na světě nestojí.

"Nemůžeme jít pryč? Nechci ho tu potkat." Navrhnu, mezitím, co mu brečím do trika. Stačí, že jsem musela psát Káje, ať za mnou nechodí, že chci být sama. Nechci, aby za mnou běžel ještě Dominik.

"Pojedeme do studia, tam nás hledat nebudou." Vymyslí plán útěku a pomůže mi se zvednout. Auto stojí pár metrů od nás a než se naději, vyjíždíme do studia. Doufám, že má pravdu s tím, že nás tam hledat nebudou. Nechci teď nikoho vidět, kromě Radka, který se tu zjevil z čistajasna.

"Chceš o tom mluvit?" Podívá se na mě, ale je nucen pozornost vrátit zpět k řízení. Sama nevím, jestli o tom chci mluvit. Tady není moc, co probírat. On napsal, že mě miluje, já se vrátila a našla ho v posteli s nějakou holkou. Je to idiot a já jsem hloupá holka. Tečka.

"Jsem naivní kráva." Povím první, co mě napadne. Snažím se být silná žena, ale v ten moment, kdy Dominik zapíská, stojím u něj, jak malý dítě. S tímhle musím něco udělat, jinak jsem v tomhle za týden znovu.

"Nejsi." Chytí mě za ruku. Je tak roztomilý, když se snaží být milý, ale tohle mi rozmlouvat nemusí. Vím, kde je pravda. Vím, že tohle už je forma nějaké obsese a závislosti, kterou trpím.

"Dobře, tak co jsem? Neskutečně ho miluju, díky čemuž si nechám z půlky jeho dítě. On mě pošle do háje, takže se jak nějaká blbka vrátím k rodičům. On napíše krasný vzkaz, já se zase na rodiče vykašlu podruhé, letím za ním, abychom to mohli dát dohromady. Vlétnu do jeho pokoje a on tam spí s nějakou holku. Co jsem, když nejsem naivní kráva, která i přes to všechno věřila, že to dáme dohromady?" Podívám se z okénka ven. Okolí mi začíná být povědomé, takže už tu skoro jsme. Není tajností, že jejich studio je od jejich bytu asi deset minut chůze daleko.

"Milující holka, která mu chtěla i přes to, že ji poslal k šípku, odpustit. To z tebe nedělá naivní holku. Dělá to z tebe neskutečně silnýho člověka, který dokáže odpouštět." Podívá se na mě neskutečně mile. Jeho úsměv, který mě podporuje v tom, že to není moje chyba, mě aspoň trochu donutí přestat fňukat.

"A co z toho teď mám? Zlomené srdce a dítě budu vychovávat sama." Zním už trochu jedovatě. Stejně to nic nezmění, moje dítě sice bude mít deset strejdů a deset tet, ale nebude mít tátu. Nechci být zlá, ale to, že se na to podívám z jiného pohledu, nic nezmění.

"Bože můj Nat, dítě nebudeš vychovávat sama. Máš kluky a bandu kamarádek. S rodiči se usmíříš, co nevidět. Všechno bude v pohodě, jen se nesmíš tak nervovat." Pokouší se mě znovu nějak uklidnit. Jsem si jistá, že mi budou chtít ostatní pomáhat, za což jsem neskutečně vděčná, ale táta je táta. Děje se něco, co jsem nikdy nechtěla dopustit.

Pokračování naší debaty přeruší zastavení, před studiem kluků. Oba po chvíli vystoupíme a vejdeme do budovy, ve které se studio nachází. Bez jakéhokoliv povídání si sundavám bundu a lehám si na gauč. Jsem ještě unavená z rána, kvůli brzkému vstávání, natož pak z toho breku.