Sedmnáct

You are an idiot

"Dobré ráno." Vzbudí mě její chraplavý hlas. Já rozlepím svoje oči a usměji se na ní. Na tváři má úsměv od ucha k uchu, její vlasy jsou rozcuchané, ale i tak ji to neskutečně sluší. I kdyby na sobě měla třeba pytel od brambor, bude to ta nejkrásnější holka pod sluncem.

"No nazdar." Pozdravím ji ironicky. Už se na ní jenom podívám a bolí mě hlava. Včera, ostatně, jako vždy nezavřela pusu, takže jsem si večer musel vzít prášek, abych to vůbec zvládnul.

"Ale tady se nám někdo špatně probudil." Zašišlá, což je věc, která mě vytáčí. Po ránu, by měl mít každý jeden z nás právo na půl hodiny ticha, aby se mohl probrat. Obzvlášť, když je s tímhle ďáblem.

"Kdyby mi někdo nevymluvil díru do hlavy, možná bych měl lepší náladu." Zašišlám stejně, jako ona, ale ne tak vesele.

"Tak já tě nechám, abys mě ještě nezabil." Zasměje se, dá mi pusu na tvář a odejde do koupelny. Já si hlasitě povzdechnu, když se ještě jednou zasměje tomu, jak jsem rozespalý. Ona mě zkrátka musí každou chvíli nějak provokovat, já ji to ale vrátím.

"Ty vole, co zas?" Pronesu, když začne zvonit Natalie telefon. Jelikož to ona neslyší, rozhodnu se podívat, kdo volá. Na displeji je ale místo toho, koho jsem čekal její máma. Chvíli si hraji s myšlenkou, že to nechám zvonit, ale nakonec to zvednu. Už dlouho jsem se nepobavil, tak toho teď využiju.

"Ahoj zlato." Ozve se z telefonu.

"Natalie je v koupelně, co potřebujete?" Zeptám se a užívám si ten moment, kdy jí dojde, kdo je na druhý straně telefonnu. Škoda, že nevidím její výraz.

"Dominiku?" Její hlas je plný překvapení, ale stále nezní nijak zle. Já si koušu ret, abych nevybuchnul smíchy.

"Co tam s ní děláš?" Její hlas už přestane znít mile a nahradí ho vztek. Mám pocit, že kdyby tu byla, už by mě mlátila něčím hodně tvrdým, aby mě zabila. Její dcera si přece musí vzít Radka, protože já mám na ní moc špatný vliv.

"Všechno možný, ale nevím, jestli to chcete úplně slyšet." Odpovím ji drze. Slyším, jak se zhuboka nadechne, aby nevybuchla vzteky, ale já jsem si jistý, že ji k tomu stejně doženu.

"To je neskutečný." Řekne s úžasem v hlase. Je jí jasný, že její dcera už není tak věrná, jako si myslela, což mi vykouzlí ještě větší úsměv na tváři, než který už na tváři byl.

"Tebe tohle asi hodně baví, že jo?" Zeptá se.

"Popravdě? Ne nebaví, proto se ji tu snažím přesvědčit, že jsem to já, kdo ji udělá šťastnou." Odpovím naprosto popravdě. V tomhle ji lhát nechci a ani nebudu. Její dceru miluju a udělám pro ni všechno.

"Ty seš takovej idiot. Přísahám, že jesti se ti dva nevezmou, udělám ti ze života peklo." Zavrčí už vážne vztekle, což mě přesvědčí o tom, že mám ještě pokračovat.

"Už se bojím. Co mi můžete tak udělat? Zakážete mi televizi? Dáte mi domácí vězení?" Vysměju se jí do telefonu. Osmnáct mi už bylo a nenechám si vyhrožovat. Ne člověkem, jako je ona.

"Měla byste se smířit s tím, že si vždycky vybere mě. Dala mi přednost před vámi a teď dá přednost mně před Radkem. A čím víc s tím budete bojovat, tím víc ublížíte akorát sobě a jí. Já ji totiž dostanu vždykcy." Začnu znít už trochu vážně. Štve mě, jak se do nás všichni montují.

"Dominiku ty si tak velkej hajzl a já udělám všechno proto, aby si moji dceru nedostal. Ona je pro tebe až moc dobrá a nezasloužíš si ji. Ne potom, co si ji udělal, tohle si moje holčička nezaslouží." Pustí se do mě, na co už jsem si ale zvykl. Vždycky jsem já ten hajzl, co za všechno může.