Sedmnáct

We do not make you happy?

"Dáš si něco?" Ptá se mě Tomáš, kterého jsem vytáhla z postele, když jsem se sem rohodla dostat. Odmítám brát ohledy na to, že jsou unavení nebo mají kocovinu. Pokud se jim to nelíbí, neměli pít.

"Ne děkuju." Zakroutím hlavou, když si sednu na židli. Jsem nevyspalá stejně jako on, protože jsem celou noc nemohla usnout. Nejsem zvyklá na to být v posteli sama navíc s myšlenkami, jestli chci vůbec s někým takovýmhle být.

"Neboj, neudělal žádnou blbost, dal jsem ti na něj pozor." Usměje se, když si sedne ke mně. Jsem ráda, že to udělal, protože koukat na něj, jak se tu producíruje v trenkách je pro mě něco, co se nesleduje jednoduše.

"O to nejde. Jde o to, že jsme měli být u jeho rodičů, aby poznali svojí vnučku a místo toho se šel radši bavit do baru." Vydechnu zklamaně. "Prostě jenom nevím, jestli mě ještě vůbec miluje, když dělá opak toho o co ho poprosím. Nevím, jestli já ho ještě vůbec miluju. Možná to je maličkost, ale tyhle detaily ti ukážou, jak moc o tebe člověk stojí." Svěřím se mu se svými pocity. Asi jsem od něj a od toho vztahu čekala moc, ale když jsem mu tenkrát říkala, že potřebuji partnera o kterého se budu moc opřít, přísahal mi, že od toho tu je. Co se za tu dobu sakra změnilo a proč mě nutí po nocích brečet, místo toho, aby mě nutil se smát?

"Víš, tohle je Dominik. Je to vůl, který se chová podle toho, jak chce on. Nikdy se nebude chovat podle toho, jak chceš ty, ale to neznamená že tě nemiluje." Pokouší se mě uklidnit v mých pesimistických myšlenkách. Dost pravděpodobně má pravdu, ale já už sebou odmítám nechat zametat. Nejsem věc, ke které se bude vracet, když zrovna bude potřebovat si ulevit, stejně jako to dělá poslední dobu.

"Víš co? Jdu si s ním promluvit a potom uvidíme, jak to dopadne." Zvednu se a rozejdu se za Dominikem do pokoje, kde spí. Nevím, proč ho zrovna Dan nechává spát ve svém pokoji, ale evidentně je u Hanky, takže se jeho pokoj aspoň využije.

"Hej Dominiku, vstávej." Sednu si k němu na postel a opatrně s ním zatřesu. "Musíme si promluvit, takhle to už dál nejde." Mluvím dál, aby pochopil, že tu nejsem jen tak.

"Já chci spát." Přetočí se na druhou stranu, čímž mi naznačí, že chce spát dál.

"Tvoje mamka taky chtěla, aby si se u nich objevil a ty si se šel bavit do baru." Zatřesu s ním znovu, tentokrát už ne tak mírně. Nebaví mě se stále dokola chovat podle toho, jak chce on.

"Dobře, vždyť už vstávám." Rozhodne se nakonec vstát, když mu dojde, že nejsem v nejlepší náladě. "O čem chceš mluvit?" Promne si oči a podívá se na mě. Jeho oči mě zprvu vyděsí, protože je má zbarvené do červena, ale je mi jasné, že to je ten nejmenší problém, které mu drogy způsobují.

"Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, proč si včera nedorazil?" Přejdu rovnou k věci. Nezačínám zle nebo nějak ofenzivně, ptám se celkem mile a potichu.

"Bože tak jsem šel s klukama ven, zbytečně to přeháníš." Sedne si u čehož si nezapomene zívnout. Je docela v klidu na to, co včera udělal.

"Já, že to přeháním? Slíbil si mi, že budeš doma v šest a místo toho si se zase rozhodl jít do baru. Navíc si mi předtím slíbil, že s tímhle svinstvem skončíš." Rozmáchnu rukama a zaječím. Jsem tak moc naštvaná, že tohle všechno nebere vážně. Vždyť jenom když se na něj podívám, tak vidím, jak jeho tělo trpí.

"Ty si taky slíbila, že si Radka vezmeš a pak si utekla." Brání se tou nejvíc ohranou věcí, což mě vytočí ještě víc.

"Takže mi teď budeš vyčítat, že jsem si ho nevzala, to je skvělý. Místo toho, aby si dodržel slib, který si mi dal ty ohledně drog a ohledně toho, že uděláš všechno proto, abychom se nehádali, mi tu teď vyčítáš něco, co jsem udělala kvůli tobě?" Vystřelím na nohy a začnu chodit z jedné strany místnosti na druhou.