"Panebože, Dominiku." Vidím Dominika ležet nehybně na zemi s vodkou v ruce. Jakmile se k němu přiblížím, všímám si, že pytlík, který byl ještě dneska ráno z poloviny plný je prázdný.
Sedám si k němu a snažím se zjistit jestli vůbec dýchá, což ještě díky bohu cítím, že se děje. Beru proto rychle telefon do ruky a vytáčím číslo 155.
"Dobrý den, tady Natalie Černá. Nacházíme se na vyhlídce, která se nachází u benzínky směrem na Pardubice na silnici 35. Přijeďte prosím rychle." Prosím je se slzami v očích, když vidím Dominika, který má zavřené oči a nevnímá, co se kolem děje.
"Uklidněte se prosím, posílám tam záchranou službu. Řekněte mi prosím, co se stalo." Pokouší se mě uklidnit, ale moc mi to nepomáhá.
"Asi se předávkoval něčím, já nevím." Odpovím zoufale, když telefon dávám na hlasitý odposlech a hladím Dominika po hlavě.
"Kontrolovala jste jestli dýchá?" Vyptává se mě dispečerka.
"Ano dýchá." Vydechnu zhluboka. Je bledý, jak stěna a cítím, že jeho tep není tak rychlý, jak by měl. Nevím, co dělat a jediné, co si přeji je, aby se tu objevila sanitka.
"Tak se ho pokuste probrat a za pár minut by tam měla být pomoc. Vidím vás na mapě, takže se nemustíte bát, že bychom vás nenašli." Uklidní mě a zavěsí.
(Tady si pusťte tu písničku zlata.)
"Dominiku, probuď se prosím." Rozbrečím se a začnu s ním třást, abych ho probrala. Chci vědět, že žije a že je v pořádku. Chci zase slyšet jeho hlas a omluvit se mu za to, co jsem mu dneska řekla.
"Nat?" Zašeptá s pootevře oči.
"Dominiku, jsem tady neboj." Usměju se na něj a propuknu ještě víc v pláč, než předtím.
"Nebreč, nesluší ti to." Dostane ze sebe ztěžka, ale i tak se mu na tváři objeví aspoň jemný úsměv.
"Proč si to udělal?" Zeptám se ho, když mu zvednu hlavu a položím mu ji na své nohy, aby neležel na studené zemi. Moje slzné kanálky produkují velké množství slz, zatímco vyhlížím sanitku, která by tu každou chvílí měla být.
"Říkal jsem ti, že bez tebe nechci být. Takhle to bude lepší pro oba, uvidíš. Ty nedokážeš být se mnou a já zase bez tebe." Zvedne ruku a pohladí mě po tváři. Jeho oči jsou unavené, ale i přesto je tam stále ta jiskra, kterou má vždycky, když se na mě podívá. Proč mám pocit, že je s tím tak moc smířený? Proč mám pocit, že je s tím spokojený?
"Tohle neříkej. Bez tebe to nebude nikdy lepší. Víš, že jsem to tak nemyslela, byla jsem naštvaná." Přikládám svoji ruku na tu jeho, která se nachází na mé tváři. Prohlíží si mě, jak kdyby si snažil zapamatovat, každý milimetr mé tváře.
"Bude, uvidíš. Usnu a ty si najedeš někoho, kdo se k tobě bude chovat tak, jak si zaloužíš. Jen si pamatuj, že jsem tě miloval stejně jako Rozárku. Vyřídíš jí to?" Ujišťuje se, jak kdyby věděl, že už ji nikdy neuvidí.
"Nic ji vyřizovat nebudu, protože jí to řekneš sám. Opovaž se teď usnout." Propuknu znovu v pláč, když vidím, jak jeho oči pomalu ztrácejí tu jisrku, kterou se na mě vždykcy díval.
"Neřeknu a ty to moc dobře víš. Prostě ji řekni, že ji měl táta rád a mrzí ho, že ji nemůže chránit, jako to dělal." Prosí mě o něco, co se nestane. Nestane se to, protože tu bude s ní a uvidí ji růst. Bude tu, až bude mít problémy s kluky nebo až půjde poprvé do školy. "Řekni ji, že je tátovi líto, že tu musel nechat tak nádhernou maminku, která má ten nejhezčí úsměv na světě." Cítím, jak jeho ruka pomalu slábne, stejně jako slábne jeho úsměv.
ČTEŠ
Sedmnáct
Romansa*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
