"Kočičko, co to tu vidím?" Promluví táta pár minut po tom, co Dominik odejde z téhle místnosti. Díky bohu, že se tu nepotkali, myslím, že by ho táta zabil.
"Svoji dceru, kterou povedeš k oltáři." Usměji se na něj. Už se těším, až spolu půjdeme tou uličkou a ještě víc se těším, že konečně uvidím Radka.
"Tohle je největší noční můra každého táty." Začne si otírat slzy. Já se k němu rozejdu, abych ho objala, protože se brzy asi rozbrečím taky.
"Nebul tati, stačí že brečela máma." Zasměji se, abych aspoň trochu zastavila slzy, což se nakonec stejně nepodaří.
"Pozdě zlatíčko. To ale poznáš sama, až se jednou bude Rozárka vdávat." Vysvětlí mi táta. Dobře, myslím, že na svatbu toho malého satana je ještě brzy.
"Si připravená?" Ujišťuje se táta. Myslím, že člověk nikdy není připraven na to se vdát, protože nikdy neví, co od toho očekávat, teda aspoň v případě, že se vdává poprvé.
"Doufám, že jo." Usměji se. Díky bohu, že se s Radkem uvidíme dřív než u oltáře, protože potřebuji trochu podpory.
"V tom případě, tady máš moji paži." Nabídne mi ruku, kterou využiji. Mám na sobě vysoké boty, což pro mě znamená nebezpečí pádu, jelikož na těchto botách moc nechodím.
"Víš, možná o tom nebudeš chtít mluvit, ale viděl jsem vás s Dominikem." Začne mluvit potichu, aby nás nedej bože někdo neslyšel. "Vážně si si jistá, že je Radek ten pravý, protože to vypadalo, že by si dneska měla mít svatbu s Dominikem." Vyjádří svoje obavy. Doufala, jsem že nás nikdo neuvidí, ale to jsem se přepočítala, jako vždycky ostatně.
"Ano tati, jsem si tím jistá, už o tom prosím nemluvme." Poprosím ho o laskavost. Jsem si konečně něčím jistá, rozhoupala jsem se a nejsem někde mezi. A přesně v tenhle moment mě všichni začnou přesvědčovat o opaku.
"Dobře už mlčím, jen jsem chtěl, aby to nedopadlo jak u mě a tvojí mámy." Pousměje se mile, čímž mi dá najevo, že to nemyslel zle. Já vím, že to nemyslel nějak zle, ale rozhodně mi to nepomáhá.
"Víš pamatuji si..." Začne, ale já ho přeruším. "Opovaž se říct, že vzpomínáš na to, jak jsem běhala s holým zadkem." Upozorním ho se smíchem, protože už mi tohle říkala mamka před chvílí.
"Vlastně jsem chtěl říct, že vzpomínám na to, jak si šla se svým blonďatým copánkem poprvé do školy, ale koukám, že už o tom mluvila Monika, tak přestanu." Pohladí mě po ruce, která je propletená s tou jeho. "Jen jsem chtěl, aby si věděla, že to celé asi probrečím." Vysvětlí mi, jak to cítí, což nevím, jestli mám brát jako dobrou věc nebo ne.
"Víš, že i když nebudu Černá, ale Chrástecká, budeš stejně můj táta? Na tom se nic nemění. Naučil si mě si vázat tkaničky, jezdit na kole nebo třeba střílet ze vzduchovky." Zastavím se, abych se mu mohla podívat do očí. Myslím to vážně a nechci aby si myslel, že ho nemiluji nebo že Radka miluju víc, protože to tak není. Nikdy nebudu nikoho milovat víc, než svoje rodiče, i když to tak v minulosti vypadalo. Nejdůležitější jsou pro mě oni dva a Rozárka, to se nikdy nezmění.
"Vždyť já vím, stejně se nediv tomu, až budu brečet." Stojí si za svým. Nakonec se znovu rozejde a konečně se nám povede vyjít ven.
Radek stojí čelem k rybníčku a zády k nám, aby mě neviděl, přesně tak, jak bylo dohodnuto. Táta mě dovede na molo, kde mě pustí a odejde.
"Natalie?" Vysloví moje jméno, aby věděl, kdo jde po molu.
"Jdem tady, jen se ještě neotáčej." Řeknu, když jdu pomalu k němu. Šla bych rychleji, ale nerada bych podpatek dostala mezi dvě prkna, čímž bych se pak dost pravděpodobně dostala do vody.
"Nikdy v životě jsem tě nechtěl vidět tak moc, jako teď." Projeví jeho nadšení, které mě donutí se usmát. Sama se totiž těším na jeho reakci.
Jakmile k němu dojdu se šaty, jejichž délku zvedám, abych je nekoupala v rybníčku, obejmu ho kolem krku zezadu.
"Měla bych tě ale upozornit, že vypadám, jako princezna." Upozorním ho trochu hlasitěji, díky čemuž si přikryje ucho.
"To vypadáš vždycky." Pohladí mě po rukách. "Budeme počítat do tří, si pro?" Navrhne. Já zakývám na souhlas a pustím ho z objetí, aby se mohl otočit.
"Raz, dva, tři." Napočítá do tří, jak slíbil a začne se pomalu otáčet. V ten moment, kdy mě uvidí mu spadne brada, stejně jako všem dneska. "Ty vole, Nat si to ty?" Dá si ruce před pusu. Sleduji, jak začíná být dojatý, což dojme mě.
"Vypadáš dokonale." Vydechne, když mě pevně obejme. Tohle je přesně ta morální podpora, kterou jsem potřebovala. Najednou se cítím mnohem líp s faktem, že za pár chvíli půjdu k oltáři.
"Co mám říkat já, když jsem tě v obleku nikdy neviděla." Prohlédnu si ho do detailů. Viděla jsem ho jednou v košili a už to na něj bylo hodně.
"Hej vy dva, už pojďte, máme skluz." Ozve se Ivana ze dveří, aby nás trochu popohnala. Radek mi vezme ruku a odcházíme společně dovnitř, kde už čeká táta. Radek odchází hned potom, co mě předá tátovi a vydává se společně s ostatními k oltáři, kam já můžu až za chvíli.
"Počkejte na spuštění hudby a pak můžete vyjít." Poučí nás ještě než odejde, protože jako svědkyně musí jít. Já zakývám, abych jí dala najevo, že to chápu a už jenom sleduji, jak odchází.
"Chápeš, že za pár minut půjdu tou uličkou, abych si vzala kluka s kterým už strávím celý život? Není to padlý na hlavu v mým věku?" Začnu trochu jančit, při představě, že tam sedí kolem sto lidí a všichni na mě budou koukat.
"Neboj, taky mě děsil ten dav lidí, co tam čeká, ale potom to z tebe opadne. Každý se vždycky trochu bojí." Snaží se mě uklidnit. Zhluboka se nadechuji, abych se toho strachu aspoň trochu zbavila, i když mám pocit, že účinek to má opačný.
"Bude to dobrý, pokud se teda bojíš té cesty k oltáři, protože jestli se bojíš toho manželství a máš pochyby, ještě pořád můžeš utéct." Pokouší se mi vnutit myšlenku, že nápad svatby nemusí být ten nejlepší.
"To už jsme řešili tati, moc dobře víš.." Zastaví mě hudba, která se spustí, což znamená, že je čas.
Příjmu tátovu ruku, kterou mi nabídne a rozcházíme se společně s hudbou do sálu plného lidí. V mojí hlavě mi lítá asi tisíc myšlenek, ale nejvíc se soustředím na to, abych neupadla a abych se usmívala.
Úleva se dostaví, když si všimnu Radka, který stojí u smotného oltáře se svědky a družičkami. Usmívá se a myslím, že má co dělat, aby udržel svoje slzy. Další, kdo pomalu brečí je Hanka s kterou jsem kamarádka od školky a Anička, která dokáže brečet i u filmu.
Další koho pohledem hledám je Dominik, kterého se mi nakonec podaří najít v druhé řadě s Rozárkou na klíně. Sluší jim to, stejně jako vždycky. Dominik na mě kouká pohledem z kterého neumím nic vyčíst, i tak jsem ale neskutečně ráda, že tu je.
"Děkuju." Poděkuji tátovi, když se zastavíme před schodem, který mě dělí od Radka. Táta vezme moji ruku a předá ji Radkovi, který mi do schodů pomůže.
"Děkuju Petře." Poděkuje Radek mému tátovi, ještě než si sedne.
"Vážení snoubenci, je pro mne potěšením stát tu dnes s vámi a přijmout tak váš manželský slib...." Začne mluvit kněz, který nás má dnes za úkol oddat. Já místo jeho slov poslouchám moje myšlenky, jež se mi honí v hlavě.
...
Ahoj sluníčka, chtěla bych vám neskutečně poděkovat za ohlasy, které jsou v poslední době, protože mi to děla neskutečnou radost.
Taky bych chtěla říct, že vím, jak vás Radek štve, ale to je to, co jsem chtěla.
Takže papa a u další kapitoly 💕💕
ČTEŠ
Sedmnáct
Romance*Pokračování příběhu SEDM* Příběh pokračuje o sedmnáct měsíců později. Každému se za těch pár měsíců změnil život. Některému k lepšímu, některému k horšímu. Neviděli se dlouhých sedmnáct měsíců, které je změnili k nepoznání. Z Dominika je úspěšný ra...
