Sedmnáct

Grandmother

"Tak co zlatíčko?" Otevře mi máma dveře. Už jsem jí včera volala, takže ví, co se stalo. Prvně vyhrožovala, že Dominika pojede zabít, pak se ale uklidnila a pozvala mě k sobě. Na druhou stranu po pár hodinách přemýšlení a neprospané noci mi došlo, že i když to nebylo úplně hezký, spadl mi kámen ze srdce.

"Já jsem ti říkala, že to nedopadne dobře." Pohladí mě po zádech, když mě obejme. Jedovatou poznámku si odpustit nemohla, ale jen do mě. Jen do mě.

"Říkala jsem, že je to sobec, kterýmu nejde o tebe nebo o jeho kamarády." Poučuje mě dál.

"Mami, tímhle moc nepomáháš." Podívám se na ní a ona zakývá. Momentálně se chci jenom zavřít do pokoje a být sama. Jsem naštvaná na sebe, za to, že jsem to nechala zajít tak daleko. Jsem jediná, kterou za to můžu vinit, proto bych možná měla Dominikovi napsat a omlulvit se.

"Předpokládám, že si teda šaty na svatbu jít kupovat nemám?" Zeptá se na jednu z otázek, na kterou si myslím, že je odpověď jasná. Je po svatbě. Dominik dostal to, co chtěl.

"Vzhledem k tomu, že se mnou Radek nekomunikuje, bych řekla, že to nemá cenu." Sednu si ke stolu a ona se rozchází do kuchyně, kde zalévá čaj.

"Počkej takže si volala Radkovi a on to nebere?" Podívá se na mě zvědavě. Nechápu, že ji to tak zaráží, protože kdyby on udělal tohle mně, dost pravděpodobně bych se klidně odstěhovala na Antarktidu, jenom abych ho už neviděla.

"Ne nebere, stejně jako Dominik. Píšu mu, volám a nic. U Radka to chápu, Dominik netuším, co má za problém. Chtěla jsem se mu omluvit za to, jak jsem se chovala, protože to nebylo fér." Uvedu na pravou míru, proč jsem s ním chtěla mluvit.

"Takže si to ujasníme, už se v tom nějak ztrácím. Ty si Radka podváděla s Dominikem a v Londýně jste se domluvili na týdnu, kdy máš čas to říct Radkovi. Objevil se u vás o den dřív, řekl mu pravdu, ty si se s oběma pohádala a teď s tebou ani jeden nemluví." Shrne celou situaci. Já jen zakývám hlavou, abych ji dala najevo, že to pochopila správně.

"Proč mi to vůbec vadí, když jsem se s ním chtěla rozejít?" Položím řečnickou otázku, na kterou neznám odpověď. Proč jsem z toho tak v háji?

"Protože ho miluješ." Odpoví mi s úsměvem. Má nadhled, který ji závidím.

"Vždyť Dominika miluju taky." Bráním tak nějak svoje chování a rozhodnutí. Kdybych Radka milovala, nikdy bych ho přeci nepodvedla. Nikdy bych mu takhle neublížila.

"Jenže ty tu zaměňuješ dvě věci. Pobláznění a lásku. Pobláznění jednou vyprchá a ty zjistíš, že si s tím člověkem vlastně nerozumíš. Může trvat rok může třeba deset, každopádně když zmizí, není nic, co by vás drželo pohromadě. Kdežto láska, ta tu bude vždycky. Ta jen tak nevyprchá." Podá mi čaj s úsměvem. To už je na mě moc složitý, protože nejsem schopná rozlišit mezi těmahle dvěma věcma.

"Takže vy a táta jste se nemilovali?" Zeptám se zvědavě.

"My s tátou? Mám pocit, že to láska byla, jen jsme chtěli oba něco jiného a vzájemně bychom se brzdili." Odpoví mi po pravdě. Mám pocit, že takovýhle rozhovor jsme nikdy nevedly.

"Koukám, že si unavená, tak se běž natáhnou a nějak si to poskládej v hlavě." Podívá se na mě povzbudivě a já dělám přesně to, co mi doporučila. Zavírám se do pokoje a snažím se usnout. Je tu totiž jediný člověk, který mi může pomoct a kterému věřím na tolik, abych udělala to, co mi doporučí.

"Babičko." Promluvím, když upadnu do říše snů. Tak nějak už jsem se od její smrti naučila s ní mluvit, když jsem něco potřebovala probrat. Stejně tak se mi ona nějakým zázrakem zjevuje v moment, kdy dělám něco, co není správně. Dost pravděpodobně jsem jsem jenom blázen, kterému se tohle odehrává v hlavě, ale i kdyby, pomáhá mi to. Dost pravděpodobně je to jenom moje představa a myšlenky, ale to říkají všichni blázni.

"Babičko." Promluvím znovu. Ocitám se na lavičce v parku, stejně jako naposledy, co jsem ji viděla.

"Ano Natálko." Slyším její hlas. Říkala mi vždycky Natálko i když moje máma tohle jméno nenáviděla. Vždycky mi proto bylo říkáno Natalie, na to si moje máma dávala pozor.

"Babičko, co mám dělat?" Zeptám se jí.

"Víš, že já ti poradit nemůžu? Jsem jenom tvoje podvědomí, nejsem reálná." Pousměje se. Já ji obejmu, což způsobí aspoň trochu zklidnění mé mysli i těla.

"Když já vím, že to co jsem udělala, je špatný. Už jsem se tak nějak smířila s tím, že mě bude Radek nenávidět. Já jen nevím, proč mě Dominik ignoruje, i když vím, že jsem na něj byla zlá, chci se mu ale omluvit. Vím, že měl pravdu. Jsem stejně sobecká jako on a možná ještě o chlup víc. Byla jsem naštvaná na sebe a schytal to on." Plácám pátý přes devátý, protože sama nevím, co chci říct.

"Natálko každý děláme chyby. Radek se z toho brzy dostane, uvidíš. Miluje tě a zvládl i horší věci, než je nevěra. A Dominik? Ten trucuje, protože nesnese, když mu někdo něco vyčte." Zasměje se nad jeho hrdostí, stejně jako já.

"Takže mám v podstatě to, co si zasloužím." Tohle je pro mě zkrátka lekce, která mě má naučit, že nevěra je zlá, překvapivě, a že nemám věci odkládat. Mám se naučit hledat chybu v sobě samotné a nevylévat si vztek na ostatních. Myslím, že mám co dělat, abych se v tomle zlepšila.

"Když myslíš, možná to tak je. Jen si pamatuj, že nic netvá věčně. Oba se ještě vrátí a bude jen na tobě, komu tu šanci dáš." Řekne větu, která mě vyděsí milionkrát víc, než jsem kdy v životě byla.

"Ne to nemyslíš vážně." Pronesu zděšeně.

"Myslím, že se bát nemusíš, protože ty už dávno víš koho máš radši. Už dávno víš, koho vážně miluješ." Pohladí mě po hlavě. Já si lehnu na její nohy a nechám se dál hladit po vlasech.

"A kdo to je" Zeptám se s nadějí, že mi poradí. Jak by mi ale mohla poradit, když je jenom v mojí hlavě.

"Osud ti dá znamení, neboj se. Jen si ho musíš jako znamení připustit, potom, to bude jasnější než studánka s křišťálovou vodou." Zmizí. Zmizí a já cítím, jak se začínám probouzet.

...

Hohoho

Trochu sci-fi kapitola, ale musím to nějak všechno natáhnout. Jinak doufám, že už vás Natalie svým chováním irituje, protože mě už jo, ale všechno má svůj důvod. 😂

Mám vás ráda lásky, dávejte na sebe pozor a papa💖💗💝