Sedmnáct

Can I ask you something?

"To už jste tady zase?" Zasměje se sestřička, když zaťukám na dveře a vejdu do sesterny, kde zrovna připravuje léky. Poslední dva dny jsem se tu s ní viděla v podstatě stále, vzhledem k tomu, že je to vrchní sestra a já tady trávím snad každou chvíli, kterou můžu.

"Chci s ním být, co nejvíc to jde." Vysvětlím svůj záměr. Sice pořad není vzhůru, ale i tak mám pocit, že mě slyší a je se mnou. Sestra se nakonec zvedne a rozejde se společně se mnou za Radkem na oddělení JIP.

"Jinak myslím, že dnes tu můžete být, jak dlouho chcete. Lékař říkal, že když bude všechno v pořádku, tak už mu nebudeme dávat léky, takže by se měl každou chvíli probudit." Oznámí mi nádhernou zprávu. Je třetí den od autonehody a on stále spí. Přijdu si, jak kdybych byla v nějakém filmu.

"Díky bohu." Oddechnu si nahlas. Už se nemůžu dočkat, až uvidím jeho oči a uslyším jeho hlas. Sestra mě už pak jenom pohladí po paži a odejde se věnovat své práci.

Sezení tady mě donutilo neskutečně přemýšlet. I když jsem mu četla knížky, nebo si s nim "povídala", tak jsem místy musela přemýšlet nad tím vším, co se v mem životě děje.

"Můžu dovnitř?" Ozve se za mnou jemný dívčí hlas. Tento hlas patří jeho sestře, kterou jsem už ale dlouho neviděla.

"Určitě." Otočím se na ni s úsměvem. Okamžitě si ale všímám jejich unavených očí, které doplňují oteklé pytle pod očima.

"Jak to vypadá?" Zeptá se na informaci, na kterou se mě teď ptají všichni. Já bych se ale ptala stejně, kdyby šlo o někoho z kluků.

"Mají ho probouzet." Vyjeknu nadšeně, po chvíli se ale zase zklidním, aby ne mi nepřišla vyhubovat sestra.

"Konečně." Povyskočí nadšením. Obě jsme tu tak moc, jak to jen jde. Ona má práci a já dítě, společně se školou. I tak jsme tu ale každý den minimálně pár hodin.

"Jinak já vím, že to asi není vhodná otázka, ale mám pokračovat se zařizováním svatby?" Začne téma, které teď vůbec nechci řešit.

"Proč by si měla přestávat? To už by mělo být vše v pořádku." Usměji se falešně. Je mi ze sebe samé zle neskutečným způsobem. Jenže nějak nedokáži srovnat svoje myšlenky a hlavně hormony.

"Dobře, já jenom myslela, že nevíme, jak dlouho tohle bude trvat." Pokusí se vysvětlit její obavy. Nemyslela to zle, tím jsem si jistá, ale jsem od včerejška prostě přetažená.

"Možná bude mít sádru, ale tak to zvládneme. Museli bychom pak rok čekat a to se nám nechce." Usměji se a vysvětlím ji zase svůj postoj.

"Dobře a jste na něčem domluveni? Já že bych to pomalu začala obvolávat." Nabídne se mile. Je milá způsobem, který si nezasloužím. Kdyby jenom věděla, co dělám za zády jejího bratra.

"Zatím jsme se dohodli na té farmě v Herouticích a oba jsme se shodli na pastelové modré a meruňkové. A pozvánky už jsme ti poslali že jo?" Zasměji se. Nejsem si moc jistá, co všechno jsme už vybírali.

"Jojo, ty už jste mi posílali. Fotografa, kameramana a jídlo už je vyřešený taky. Zbytek se dá vyřešit až později." Seznámí mě s dalšími věcmi. Je toho vážně spousta, co je potřeba zařídit kolem svatby a to ještě většinu z toho řeší ona. Nevím, co bych bez ní dělala.

"Co já bych bez tebe dělala." Obejmu jí. Jsem ji vážně vděčná za to všechno, co pro nás poslední dobou dělá.

Ona potom odchází do práce a já tu zůstávám. Jako vždy mu celé dopoledne čtu jeho oblíbenou knihu, což je Harry Potter. Mám pocit, že je to ta nejmenší věc, kterou můžu udělat.