Sedmnáct

I will not give up on you

"Nat počkej, co se stalo?" Rozběhne se za mnou Radek, kolem kterého proběhnu se slzami v očích. Tak moc mě zabolelo to, co Dominik řekl. Zabolelo mě, že mi chtěl ublížit, což se mu nakonec povedlo.

"Pohádali jste se?" Zastavím se, když mě chytne za ruku. Nevím, jestli s ním chci mluvit. Musím si to všechno poskládat v hlavě. Musím popřemýšlet nad tím, co mi řekl o Radkovi. To co řekl, by snad neudělal, nebo snad jo?

"Jo šíleně, naštval se a nakonec mi řekl, že jsem děvka." Rozbrečím se už úplně a obejmu ho. Radek mě silně obejme, pokoušející se mě uklidnit, ale mám pocit, že to nepomůže. Musím se tím vším nějak probrat sama a utřídit si to v hlavě.

"To nemyslíš vážně, že ne?" Zavrčí vztekle. Já na rozdíl od něj, nejsem naštvaná, já jsem jenom neskutečně zklamaná. Tomuhle člověku jsem věřila? Tomuhle člověku jsem se svěřila s tím, co mi udělal Boris? Jak jsem s ním mohla být a milovat ho? Kde je ten člověk, kterého ještě stále kouskem svého srdce miluju.

Radek mě z ničeho nic pustí a rozejde se směrem dovnitř. Nevypadá úplně nadšeně a pokud ho kluci nezastaví, pojede jeden z nich do nemocnice. Byla jsem blbá, když jsem mu to řekla a myslela si, že to proběhne v pořádku, ale tak to děvky jsou, ne?

"Kubo zastav ho, jinak si s Dominikem ublíží." Zakřičím na něj, protože já s Rozárkou v ruce nemám moc šancí. Kuba díky bohu rychle vyběhne a povede se mu Radka zastavit, i když to není úplně jednoduché. Tak moc se to všechno z ničeho nic pokazilo.

Já se po chvíli, co vidím, že se Radek uklidnil sedám do auta a odjíždím. Kluci prý Radka vyhodí doma až pojedou do Prahy. Nechci totiž Dominika znovu vidět, pokud to nebude nebytně nutné, což teď rozhodně není.

Po cestě domů přemýšlím nad tím, kdy se tak změnil. Vždycky byl výbušný, ale nikdy nebyl zlý. Nikdy by mě nechytil tak silně, jako se mu to před chvílí povedlo. Nikdy by mi neřekl, že jsem děvka. Toho tak moc naštvalo, že jsem s Radkem? To mu tak moc vadí, že jsem konečně zase šťastná?

Vytahuji telefon z kapsy a otevírám nastavení. Musím zkontrolovat, proč jsem nedostala ani jediný telefon od Dominika. Když se mi povede dostat do zablokovaných kontaktů, najdu tam jeho číslo. Jenže já jsem ho neblokovala. Já bych si dobrovolně tenkrát takovýmhle způsobem neublížila.

Pamatuji si, jak jsem seděla u telefonu a doufala, že mi každou minulou napíše. Doufala jsem, že každé jedno upozornění je od něj.

Nemohlo se to zablokovat samo? Tohle by Radek přece neudělal. Nezničil by vztah mezi Dominikem a mnou, obzvlášť, když věděl, že je to otec Rozárky. Tomuhle nevěřím. To není on. A i kdyby to udělal, nakonec mi to pomohlo. Dostala jsem se přes něj a jsem konečně šťastná, takže mu nemám, co vyčítat, myslel to dobře.

"Mama." Ozve se zezadu. Podívám se do zpětného zrcátka, kde vidím Rozárku, která se snaží dostat z autosedačky. Cesta s ní je vážně peklo, obzvlášť, když řídím já a jí se nemá kdo věnovat. Naštěstí jsme ale za chvíli doma a ji můžu konečně vypustit. Ta se nadšeně rozleze po čtyřech a utíká ke svým hračkám.

Zhluboka se nadechuji a lehám si na gauč. Dneska toho bylo vážně dost. Věděla jsem, že má Dominik přijet, ale čekala jsem, že mi to bude oznámeno. Jsem tak moc naštvaná na Jakuba, že udělal, co udělal. Na tohle neměl právo. Neměl právo rozhodovat ze mě.

Moji koncentraci vzteku přeruší telefon, který brní, jak o život. Chvíli se mi ho zvedat nechce, ale nakonec se zvednu a zvednu ho. Jakmile by se mi totiž mamka nedovolala, přijela by sem dost pravděpodobně policie s tím, jestli nás dvě někdo nezabil.