Sedmnáct

Is he alive?

Ráno se probudím docela brzy, protože na gauči moc příjemné spaní není. Na druhou stranu nechat spát Dominika v naší ložnici jsem nemohla. Otázka je, jestli po tom, co jsem s Dominikem spala by v tom byl rozdíl.

Vstávám z postele s úsměvem na tváři i přes fakt, že jsem spala hodinu a půl. Celou noc jsme si zvládli povídat a přesvědčil mě, že mu chci dát šanci. Je jedno, jak se choval. Tohle je ten Dominik do kterého jsem se zamilovala.

Vztah s Radkem by ubližoval nám všem. Miluju ho a proto mu musím dát šanci, najít si někoho, kdo bude milovat pouze jeho. I když jsem si jistá, že mi to bude líto a bude mě to mrzet. Život je krátký na to, aby žil člověk s někým, kdo mu lže, jako já jemu. Možná to zní blbě, ale nechci mu ubližovat déle než musím. Miluju ho a proto mu musím říct pravdu. Nechci svoji lásku dělit mezi ně, proto si musím vybrat.

"Domčo, měl bys vstávat. Radek může přijet každou chvíli." Budím ho pomalu. Radek psal, že přijede kolem osmé hodiny a vzhledem k tomu, že je sedm, měl by pohnout.

"Vždyť už vstávám." Zabručí a sedne si. Rozlámaný musí být stejně jako já, ale to je na téhle situaci, ten nejmenší problém.

"Tady máš oblečení, tak šup, šup." Popoháním ho, čemuž se jenom pousměje, ale nakonec zrychlí. Nevím, kdy tu Radek bude, ale nechci situaci zhoršit ještě víc.

"Sluší ti to, když si vystresovaná." Pokusí se mě pochválit, ale nakonec mě spíš naštve. Místo toho, aby se snažil zrychlit ještě víc, tak radši sleduje, jak vypadám.

"Ještě mi ale dlužíš odpověď na jednu otázku." Zastaví se mezi dveřmi, když se ho snažím dokopat, aby už konečně odešel.

"Miluješ mě?" Zeptá se na otázku, na kterou už vím odpověď až moc dlouho.

"Ano, ale teď už běž." Odpovím s úsměvem. Chvíli mu to trvá zpracovat, nakonec se ale usměje taky, dá mi pusu, kterou mu opětuji a odjede.

Musím nějak vymyslet, jak se rozejít s Radkem, abych mu neublížila, jestli je to teda možné. Nejraději bych si nechala oba. Oba miluju pro něco jiného. S Dominikem je tam víc vášně s Radkem zase cítím, že jsme si neskutečně podobní.

Je to zkrátka, jak srovnávat hrušky a jablka. Nedokážu si být stoprocentně jistá tím, co dělám. Taky můžu opustit Radka a za chvíli toho litovat, stejně jako minule. Možná jsem jenom naivní, na druhou stranu mu chci dát další šanci.

Tok mých myšlenek přeruší telefon, který zvoní. Na obrazovce je fotka Radka, takže se to rozhodnu vzít. Jakoby věděl, že na něj teď myslím.

"Dobré ráno zlato. Za dvacet minut budu doma." Oznámí mi. Takže mám zhruba dvacet minut si v hlavě uspořádat, co mu řeknu a co budu dělat.

"Výborně, musíme si o něčem promluvit." Nastíním, že budeme muset něco probrat. Vyhnu se tak odkládání téhle věci. Musím mu říct pravdu, nebo aspoň její část.

"Dobře, sedám do auta a za chvíli to probereme. Miluju tě." Řekne a zavěsí telefon, dřív než stihnu odpovědět. Přestávám si být jistá, jestli ho chci opustit. Netuším, co se to děje s mojí hlavou a se mnou celkově, tohle přestávám být já. Absolutně netuším, co se sebou.

Doma takhle čekám asi hodinu a Radek nikde. Jsem nervózní, jak nikdy a v hlavě si dokola přehrávám všechny možné scénáře toho, co se může stát. Nevím, co budu dělat, když to nevezme dobře.

Místo toho ale, aby přijel je někde venku, dost pravděpodobně zapovídaný s kluky. Nervuje mě každou minutu víc a víc, protože nad tím stále víc a víc přemýšlím.