Na hraně pravdy a lži

Něco vážného

Rayden se ušklíbl. „No to bylo teda dramatický..." Nikdo se však nezasmál. Pak se od stolu zvedli všichni zaráz a utíkali ven za davem. Do pár sekund zůstala jídelna prázdná a kuchařky se jen rozhlížely po tom nepořádku.

„Hej! A kdo to bude uklízet!" Křičela ta silnější.

Ta druhá s drdolem z černých vlasů už však brala do rukou smeták, přičemž se tvářila smrtelně vážně. Pak smetákem ukázala na ten nepořádek, co tu po kadetech zůstal. „Tohle už je náš boj, drahá kolegyně."

Ta druhá si jen povzdechla. „Možná jsem měla raději umřít na své poslední misi."

...

„Kde se tak loudáte! Alarm už snad vyzvání nějakou dobu, sakra!" Pokřikoval po kadetech Griswald. Sice se ještě řadili a různě přestrkovali, ale on už mluvil svoje. „V ulicích Města se spustil boj a zatím si nejsme přesně jistí, kdo to vede, ale zdá se, že ty povídačky o jakémsi nově vzniklém "odboji" byly nakonec pravdivé."

Mika v davu rychle vyhledal pohledem Lizzy. Čekal jakékoliv vysvětlení, ale vypadala stejně překvapeně, jako on. Odboj? Takže neútočí nikdo zvenčí, ale vzbouření obyvatelé Města? Lizzy se chytila za hlavu. Proč o tom nevěděla? Proč ji nikdy nenapadlo, že nemusí být jediná, kdo se systémem vlády nesouhlasí? Ale nebude ztrácet čas litováním vlastní nevědomosti, měla by se přidat k boji a zjistit o těch lidech co nejvíce. Jsou to jen nové otázky, na které musí získat odpověď. Ale jedna myšlenka převažovala ostatní. Chtěla by najít cestu k jejich vůdci a vymyslet způsob, jakým spojit síly. Jenže podle toho, co o nich zatím odhaduje, bude jejich konec dříve, než se cokoliv z toho stane.

„Doufám, že jste všichni dobře poslouchali!" Křičel dále Griswald. „Připravte se na boj!"

I když pak všichni zamířili jedním směrem, v areálu nastal další chaos. Jakmile byli kadeti dostatečně ozbrojení, vydávali se otevřenou bránou po oddílech směrem k oblasti Města, kde zrovna útočníci působí. Cíl byl jasný - zlikvidovat povstalce, než v ulicích napáchají ještě větší škody. A zajmout jejich vůdce, aby mohl být výstrahou pro ostatní, kteří by v budoucnu chtěli dělat problémy.

„Nemůžeme přece zabíjet občany," říkala za běhu udýchaná Chantal.

„Jenže teď jsou proti Městu, Chan, to oni začali útok!" Snažil se ji přesvědčit Rayden. „A jestli s nimi nezkoncujeme, zničí toho ještě více!"

„Nemusíme nikoho zabíjet," vrtěla hlavou Lizzy. „Stačí je poranit, aby nebyli schopni bojovat. A sebrat jim zbraně."

„Ale to je dost riskantní," připomenul jí Zain.

„Já vím," řekla stále pevným tónem. „Ale jestli se nechcete stát vrahy svých spoluobčanů, tak na ně koukejte být hodní!" Skřípala zuby. Jejich velitel musí být pěkný idiot. Útočit jen kvůli prostestu... To si neuvědomuje, kolik s sebou vezme i obyčejných lidí? A kolik zemře členů Hlídky, kteří mohli bránit Město před "hrozbou" z venčí? Ale na druhou stranu to chápe - ti lidé trpí. Trpí v systému, který je prospěšný jen pro ty bohaté, trpí zavření ve Městě, které nesmějí opustit.

Lizzy si potřebovala srovnat myšlenky. Co má teď sakra dělat!? Vždyť ani sama neví, na které straně vůbec stojí. Jakoby byla vždycky ta, co nezapadala do žádné skupiny. Vždycky byla někde mezi.

V ulicích řádily plameny, střílející ochránci proti povstalcům a jednou za čas se vždy ozval výbuch, který s sebou vzal pár lidí, nebo stěnu nějakého domu. Z poničených budov vybíhali lidé, kteří se stihli zachránit a hlasy vyděšených lidí, válečné pokřiky i pláč se ozývaly ze všech stran.