Na hraně pravdy a lži

Mise neskončila

Studený déšť v téhle chvíli bylo to poslední, co lidé okolo vnímali.

„Musíme ho dostat k nejbližšímu léčiteli," říkal ochránce děsivě klidným tónem. Snažil se znít klidně, aby nevyvolával paniku.

„Ustupte stranou, tady není nic k vidění!" Rozkřikoval se druhý a snažil se odehnat lidi, kteří se shromažďovali okolo. Davem prostupoval tichý šepot, co nesl zvědavé otázky i falešné řeči o tom, co se tomu klukovi stalo.

„Ne, pusťte mě!" zmýtal se Theo v náručí dalšího z ochránců. „Pusťte mě k němu... pusťte mě k Mikovi!" Střapce zmoklých vlasů se mu lepily na tvář, ale při jeho agresivních pohybech tak nezůstávaly moc dlouho.

„Přestaň," okřikl ho muž. „Ten kadet je vážně zraněný, zrovna ty mu nijak nepomůžeš."

„Ale-!"

„Umíš snad zastavit krvácení? Umíš zašít ránu?"

„Trochu... Ale nechte mě být u něj, prosím!"

„Jen bys překážel," odsekl naštvaně muž a táhl Thea pryč k jeho oddílu. Kadeti stáli na místě a nebyli schopni slova. I tak jim ochránce Thea svěřil a nařídil, ať ho hlídají.

Jiní z ochránců se snažili zastavit Mikovo krvácení, zjistit, jak moc je zraněný. V dešti se však všechno dělalo jedině hůře. Bylo jasné, že ho co nejdříve musejí dostat k nejbližšímu léčiteli, protože už tak má malé šance na přežití. Ten útočník, ať už to byl kdokoliv, mohl zasáhnout důležité orgány. V tom případě už by byl Mika odepsaný. Nejhorší bylo, že to nikdo z přítomných nedokázal přesně posoudit. Nikdo nevěděl, jaké šance na přežití ten kluk má.

Jediná žena přítomna mezi ochránci se mezitím snažila přijít na to, co Miku do téhle situace dostalo. „Nemá u sebe pistoli, ani nůž. Byla to krádež, musel to být někdo z povstalců. Já věděla, že jednou přejdou i k tomuhle."

Jeden z mužů dokončil zavazování rány obvazem a pevnější látkou, kterou v téhle chvíli dokázali sehnat. Konečně mohl zvednout zrak a s nervózním výrazem se podíval na ochránkyni. „Ale většina povstalců jsou jen amatéři, nemohli by tak rychle toho kluka odzbrojit."

„Třeba jen nestihl včas zareagovat."

„To si nemyslím."

„Stejně to budem nakonec muset napsat jako vinu povstalců, tak už se tu přestaňte dohadovat!" vložil se do toho další. „Musíme ho odsud rychle dostat."

Muž s ženou přikývli. Ochránkyně se vydala křičet na lidi, ať uvolní cestu a ostatní muži mezitím opatrně popadli bezvládného Miku a snažili se mu neublížit. Zamířili k domu místního léčitele, který je nedaleko odsud. Mají naději, že to zvládnou včas. Ani jim však nezáleželí na Mikově přežití tak, jako na vlastní pověsti. Pokud se začne povídat, že v tomhle okrsku dokázal někdo okrást a zabít člena Hlídky, mohla by se místní kriminální situace zhoršit. A to nikdo z nich určitě nechtěl.

Zbylí kadeti z Omicronu a Phi museli čekat na místě, když skupina ochránců s Mikou mizeli někde pryč. Theo to nechápal. Nechápal, jak se to mohlo všechno tak rychle zvrtnout... Proč zrovna Mika!? Theo se za ním chtěl rozběhnout, držel by ho za ruku a každou chvíli se ujišťoval, že je Mika stále naživu, jenže... „Jen bys překážel." tohle mu zůstalo v hlavě a proto nebyl schopen pohybu. To teď ani ostatní.

„Co tady tak postávate?" Skoro odnikud se zjevil hlas té ochránkyně, která je doprovázela i na cestě sem. Někteří kadeti se na ni raději nepodívali, ale jiní se na ni otočili s vyděšenými pohledy. Usmívala se, jakoby bylo všechno v pořádku. Úplně ten samý úsměv, jako předtím.