Na hraně pravdy a lži

Poslední zkoušky Omicronu

Lizzy sebou praštila do postele a zamyšleně hleděla ke stropu. Její postel byla nahoře, protože chtěla mít přehled o věcech v celém oddílovém pokoji... A zároveň, ať jí tam nikdo nelozí. Postel pod sebou měla prázdnou, ale na stejné trojpatrovce, akorát v první posteli hned při zemi, ležela Chantal. Ostatní z týmu bylo okolo. Vlastně Lizzy párkrát přemýšlela, že se někam přestěhuje, protože Rayden někdy v noci chrápal, ale... stejně se to ozývalo skoro přes celý pokoj.

„Hej... Lizzy?"

„Hm?"

„Takže nespíš..." Chantal si povzdechla. Pokračovala tichým hlasem, aby nevzbudila ostatní. „Já bych chtěla spát, ale... Však víš, zítra začínají zkoušky."

Lizzy přikývla. „Naše poslední zkoušky... No není to zvláštní?"

Chantal se zasmála. „Já se bojím, že úplně zmatlám tu jízdu na koni. Ale pořád si nějak říkám: Vždyť to nemůžu zmatlat, jsou to poslední zkoušky, to by bylo tak... tak na nic."

„Bylo by to hrozný," řekla blondýnka souhlasně. Na chvíli bylo zase ticho.

„Hej... Lizzy?"

„Hm." Pro sebe se usmála. Co je to tentokrát?

„Bojíš se?"

Tahle otázka ji překvapila. „Jak to myslíš? Čeho bych se měla bát?"

„Já vím, že se nebojíš zkoušek, jde ti přece tolik věcí a klidně bych se vsadila o pár Griswaldových flašek, že budeš tento rok nejlepší úplně ze všech. Ale já myslím... Co bude po tom? Až uděláme poslední zkoušky, až opustíme areál... Sice budeme stále v Hlídce, už vlastně naplno, ale zároveň budeme žít více sami za sebe. Přišli jsme sem jako hloupý děcka, ale-"

„Odejdeme jako dospělí," dokončila za ni větu Lizzy. „Vždyť já se také bojím, kdo ne? Ale já... Mám svůj cíl. A toho se nevzdám, ať si mě strach dobírá jak chce. Víš, Chantal... Já se bojím stokrát více, než by sis mohla myslet."

Chantal se tiše zasmála. „Je zvláštní slyšet tě o tom mluvit."

„Já vím." Lizzy si v rukou prohrávala z krajem deky. „Normálně bych nic takového neříkala, skoro mi připadá, že nemám dovoleno se bát. Snažím se na strach nemyslet, ale vždycky se mnou někde hluboko je." Lizzy si přejela rukou obličej. „Občas si přeju, abych nebyla člověk. Abych neměla emoce a tak... Všechno by bylo snazší."

Chantal se ušklíbla, i když to Lizzy nemohla vidět, ale poznala to podle jejího tónu. „To by bylo pěkně divný. A hlavně by to byla nuda."

„Hele... Chan?"

„Co je?"

„Už bysme měly spát, obě dvě."

Chantal se zasmála. „Vždyť já vím... Tak dobrou."

„Dobrou."

Lizzy si ani nepamatovala, jak a kdy usla, ale připadalo jí, že skoro vůbec nespala, když ji probudil Zain, který byl ranní ptáče. Někdy se jí podařilo vstát dříve než jemu, ale dneska zrovna ne. „Lizzy?"

„Mhm."

„Říkali, že máme vstát ještě před svítáním. Ale svítat by mělo během půl hodiny a já myslím, že nás nikdo vzbudit nepřijde, možná je to i součástí hodnocení. Že máme vstát brzo. A sami."

Lizzy se posadila a zívla, zatímco se protahovala. Pak ještě rozespale zamrkala a pohlédla na Zaina, co byl pořád vedle ní na žebříku postele. „Ty tu ještě jsi?"