Na hraně pravdy a lži

Střet s protivníky

Lilith se držela blízko Malakiho. Měla tak jisotu, že je v bezpečí. Stokrát větší jistotu, než kdyby se zase okolo ochomýtal ten přihlouplý Elio. Ale na druhou stranu to bylo zvláštní. Je to přece její Malaki, ale něco je s ním jinak. Nevypadá nadšeně. Přitom v lese je nejraději, vždycky o tom rád mluvil, o lovu i o boji, byl do toho tak zapálený a byl si jistý sám sebou. Ale teď, jakoby už to tak nebylo. Mohl za to ten čas, co byli od sebe odloučení, nebo něco jiného?

„Je to kvůli mě?" ptala se Lilith.

„Co máš na mysli, zlato?" snažil se o milý tón, ale pořád se ostražitě díval před sebe. Nepřátelé můžou střítet odkudkoliv, každou chvíli.

„Jsi rozladěný, protože ti tady překážím," sklopila hlavu.

„To ani z daleka není pravda. Jsem rád, že jsi tu se mnou, dodáváš mi sílu," pousmál se.

Lilith mu úsměv opatila. „A kde je tvůj náhrdelník se zvířecími zuby? Pořád ho máš u sebe?" Přejela mu rukou po hrudi, jestli to náhodou neskrývá pod bundou, ale Malaki ji chytil a odvedl dolů.

„Náhrdelník... Jasně... jasně, že mám. Vždycky mi přinášel štěstí, ne? A nikdy bych ho nesundal, ani při spaní," nervózně se zasmál. Náhrdelník totiž přestal nosit od doby, co mu lov přestal přinášet radost, Ano, sice ho to stále baví, ale už je v tom něco jinak. Není to zábava, vlastně nikdy nebyla. Obzvlášť, když kořist, kterou musí ulovit, jsou jen lidé, kteří na tomhle území nemají co pohledávat. Přestává si být tak jistý prací, která byla jeho celoživotním snem, proto náhrdelník sundal. Jeho význam už ztratil smysl.

Velitel zvedl ruku a na povel celá skupina zastavila. Velitelův výraz říkal, že by teď měli obzvlášť dávat pozor na své okolí. „Už dlouho je moc ticho. Slyším z dálky zbytek lidí za námi, ale nepřátelé už by měli být na obzoru a přitom ani neslyším kroky." Tak početná skupina by se určitě nemohla vydávat lesem tiše, čekal alespoň na prásknutí jediné větve, zvuky kroků však přicházely pouze zezadu. „Buďte připravení na všechno. A už se nebavte, to platí pro všechny."

Theo pohledem zkontroloval, kde jsou členové jeho týmu. Zrovna tak Zain se rozhlédl po svých přátelích. Ostatní průzkumníci se však nerozhlíželi okolo. S nečitelnými výrazy kráčeli vpřed, tak jako nespočetněkrát předtím. Každý z nich chtěl přežít, ale věděli, že to není možné. Jsou jednotný oddíl, ale pokud jde o život, jsou tu jen sami za sebe, nikdo by se neobětoval pro druhého.

Všichni šli dále se zrakem upřeným do lesa, zda nezahlédnou lidský pohyb. Suché listí i drobné větvičky jim praskaly pod botami, i když se snažili jemně nakračovat. Nikdo nevydal ani hlásku. Velitel nasměroval skupinu do kopce, takže museli sejít z plánované trasy, ale mělo to být jejich výhodou, protože se dostali na menší skálu, ze které byl výhled o hodně dále, než kdyby se drželi při zemi. Blížili se ke kraji a tak se přikrčili k zemi, aby zase nikdo neviděl na ně. Aurora s Acem byli vzadu skupiny spolu s několika dalšími průzkumníky. Ohlíželi se za sebe, kde mezi stromy mohli spatřit vojáky i s kadety, kteří se rozprostření po lese také blíží k horám. Nepřítel nesmí proniknout skrz. Velitel si od pásu odepl dalekohled. Doplazil se až ke kraji srázu a se zamračeným výrazem se snažil v dálce spatřit pohyb, který by nebyl zvířecí. Dva členové průzkumníků mezitím kontrolovali druhou skupinu průzkumníků a kadetů na druhé straně toho všeho, kteří by někde v dálce měli dělat to samé. Přes všechny stromy a skály uprostřed téhle části lesa však nešlo tak daleko dohlédnout. Odnikud zatím nebyla slyšet střelba, proto bylo jasné, že boj ještě nezačal.

Jedna z mála průzkumnic se doplazila vedle velitele. Měla už však v ruce připravenou odstřelovací pušku. „Vidíte něco?" ptala se tiše. Věděla, že odpověď chtějí slyšet i ostatní členové skupiny.