Na hraně pravdy a lži

Vánice

Velitel výpravy zvedl ruku nahoru a celá skupina kadetů z Omegy a průzkumníků zastavila.

„Co se děje?" Ptal se hned Elio.

„Myslím, že jsme narazili na stopy," šeptal Theo, který sledoval dění v jiné části výpravy.

Velitel a pár průzkumníků vepředu mezitím zkoumali šlápoty ve sněhu.

„Rozhodně to nejsou podrážky, které mají lidé z Hlídky," řekl jeden z průzkumníků a začal stopy zkoumat podrobněji.

„Takže vetřelci," ujasnil to velitel.

Průzkumník přikývl. „Pokud se nemýlím, tak směr, odkud přicházejí, je přesný směr k městu za horami. Nepokračují však přímo k našemu Městu, možná spíš plánují pokračovat podél hřebene."

„I tak nemůžeme nic riskovat," prohlásil velitel. „Třeba nás jen chtějí obejít, ale my je zlikvidujeme dříve, než by se mohli k Městu."

„Ano, pane," odpověděl průzkumník, když se opět postavil.

„Kolik jich tak může být...?" Velitel zkoumal cestičku stop. „Deset, dvacet?"

„Spíš dvacet a více," řekla průzkumnice, co stála hned vedle něj.

„Dobrá..." velitel se rozhlédl po své skupině. Má s sebou šest kadetů třetího stupně a dvanáct zkušených průzkumníků, takže mají šanci. První však musí ty lidi dohnat. „Narazili jsme na stopy skupiny vetřelců!" Informoval i ostatní, aby všichni věděli, hlavně ti vzadu. „Cílem téhle mise bude se jich zbavit, jedině tak udržujeme Město v bezpečí."

Povstalci souhlasně vykřikli a s novou energií se všichni společně vydali po stopách. Nikdo z Omegy však moc nejásal. Sněhu měli už tak dostatek a teď v něm budou ještě bojovat? Alespoň nenesou zbraně nadarmo. Myšlenkami však byli stále ještě v areálu. Od té doby, co Lizzyn tým odešel, je tam nějak... prázdno. Zároveň jim chybí třetí ročník Omegy a sotva si zvykají na to, že jsou teď z kadetů v areálu nejstarší. Také dostávají více misí, hlavně těch nebezpečných, jako je tato. Všichni šli společně dále, průzkumníci vepředu a kadeti trochu více vzadu, protože už teď byli vyčerpaní, sníh je totiž docela vysoký... A těžký.

„Pane," opět se ozval jeden z průzkumníků, kteří šli vepředu výpravy. „Myslím, že se blíží sněhová bouře. A nejspíš to nevypadá na lehkou přeháňku."

Velitel se zahleděl do dálky a na chvíli zastavil, aby opět na chvíli vnímal rychlost větru. „Máš pravdu," zamračil se. „Ale zatím to nevypadá tak hrozně, třeba se tomu vyhneme. Stejně musíme pokračovat, nemělo by teď cenu zastavovat..."

Jenže za pár minut už to věděli všichni. Vítr jim do protivný foukal velikou rychlostí a nesl s sebou sníh, občas i kousky jehličí, nebo jiných věcí, které po cestě sebral. Také unášel pryč jejich hlasy.

„Nevidím na krok!" Křičela Shan. „Hej... Hej lidi! Kde jste!?"

„Držte se pohromadě!" Křičel velitel, ale ti vzadu ho sotva mohli slyšet. „Musíme se dostat na bezpečné místo," opakoval si sám pro sebe. Průzkumníci se mezitím snažili na mapách vyhledat místo, kde by mohli tu vánici přečkat. Musejí se dostat do nejbližší jeskyně, nebo alespoň ke skalnímu převisu, kde by se všichni vešli. Jenže sotva vědí, jestli jdou správným směrem, nemají jak najít své orientační body, protože vidí jen na pár kroků před sebe. Ale ti zkušenější směr dokážou odhadnout i podle stromků a stoupání svahu, takže úplně ztracená tahle výprava není. Velitel si však v hlavě stále držel myšlenku na směr, kterým vedly nepřátelské stopy. Vetřelce nejspíš také chytila bouře.