Na hraně pravdy a lži

Důvěra

O půl hodiny dříve:

Elio konečně vyšel před plátěný přístřešek a když se pomalu nadechl, v plicích ho zaštípal studený vzduch. Věděl, že si na zimu musí rychle zvyknout, už by měli s Lilith odcházet. Rozhlédl se po okolí. Bouře už ustává a obloha se rozjasňuje, brzy bude určitě vycházet slunce. Kvůli své nenávisti k výškám se snažil ignorovat ten velký rozhled do údolí pod horami, kde se nacházelo Město. Vlastně "Najtmar", jak ho prý nazývají lidé z okolí. Městům se vážně dávají jména? Pořád tomu nechtěl věřit. Proč?

O kousek dále se nacházelo pár dalších přístřešků, nejspíš obydlí ostatních rodin, které cestují společně s Eliovými zachránci. Dohromady je těch lidí asi tolik, jako v Eliově staré vesnici. Alespoň tak to odhadoval, stejně byly jeho vzpomínky hodně upravené představivostí, jak šel čas.

Z přístřešku vyšel ten muž a Elio se na něj podíval s vážným výrazem. „Vím, že už jsem to říkal, ale... Děkuji za všechno."

Muž se jen pousmál. „Když jsem ti sešíval kůži na prstech, tvářil ses jinak..."

Elio se pravou rukou opatrně dotkl levačky v obvazech, které už prosakovaly krví. Až se vrátí za ostatními, bude si muset sehnat nové, dokud se mu kůže nezahojí. „Vy máte fakt divnej smysl pro humor."

Muž se zasmál a poplácal Elia po rameni. „Nezapomeň si vzít batoh... A tu holku. Teda myslím to jako vzít s sebou. Chápu, že jsi ji nechtěl probudit, ale pořád si myslím, že by bylo lepší-"

„Nechci, aby si něco z toho pamatovala. Kdyby někdo zjistil, že jsme se kámošili s protivníky, to by teprv bylo..." strach zakryl úšklebkem.

Muž nadzvedl obočí. „Ty jí snad neřekneš, čím vším sis kvůli jejímu bezpečí prošel? Mě jsi toho řekl docela dost-"

„Na tom nezáleží," vrtěl hlavou Elio. „Hlavně, že je Lilith v pohodě. A chtěl jsem se zeptat na jednu poslední věc."

„No? Povídej."

„Vaše jméno." Elio přimhouřil oči se zvědavým pohledem. „Mluvil jste o vašem městě, Tarwanxasu, ptal jste se mě na spoustu věcí a zachránil jste mi a Lilith život... Ale pořád neznám vaše jméno."

„A potřebuješ ho?" usmál se vychytrale muž. „Myslím, že na tom nezáleží," opakoval Eliova slova. „Stejně už se nikdy nepotkáme. Naše cesta vede hodně odlišným směrem, než ta vaše."

„Pořád ale trvám na tom, ať odejdete co nejdříve..."

„No jo." Muž jen mávl rukou.

„Myslím to vážně," zamračil se Elio. „Průzkumníci budou za úsvitu na nohou a v tomhle počasí nebude trvat dlouho, než vás najdou. Nedopadne to dobře, pro nikoho z vás."

„Stále nechápu, proč by nás chtěli zabíjet."

„Jste potenciální hrozba pro Město."

„A dál?" Muž nadzvedl jedno obočí. „Vžyť ani nevím čím bysme tak my mohli Najtmar ohrozit."

„Ale o to jim nejde," Elio zavrtěl hlavou. „Náš uzavřenej svět asi funguje jinak, než ten váš."

„To teda jo."

Z přístřešku vyhlédla žena a na oba kluky se zamračila, pak pohledem probodla svého muže. „Říkal jsi, že ti dva do úsvitu vypadnou."

„Už jsme na odchodu," řekl Elio s omluvným úsměvem.

Žena mu úsměv nejistě oplatila a pak zalezla zpátky. Bylo jen slyšet, jak napomíná své děti ať už začnou balit věci.

„Ona poslouchala naše předchozí řeči," řekl na vysvětlenou muž. „Bojí se vás, protože jste z Najtmaru."