Na hraně pravdy a lži

Válečníci z Najtmaru

Vichřice hlasitě svištěla po zasněžených svazích, jakoby brousila své pištivé tóny o vyčnívající skály, vyšší stromky, nebo převis, pod kterým se ukrývala většina členů průzkumné výpravy. Její hlasité hvízdání však pokračovalo dále po dlouhých kamenitých svazích, které byly plné zledovatělých úseků a prašného sněhu nahoře. Proud vichřice si našel cestu přes to všechno, i přes pár přístřešků na výhodném místě pod skálou, které byly postaveny ještě před začátkem sněhové bouře, a pokračoval přes těla chlapce a dívky, která ležela ve sněhu, jakoby oba náhle usnuli.

Z jednoho z přístřešků vyšel muž s lucernou v ruce, který šel prozkoumat okolí před zvířecími predátory, co se tu mohli objevit. Věděl, že v takovém počasí je šance opravdu nízká, ale zvyk je zvykem. Vlastně se nebál jen zvířecích predátorů, slyšel historky o nebezpečných válečnících z Najtmaru, kteří se nebojí vkročit i na tohle území, v takovýchto podmínkách. Historky také vypráví, že jsou to krvelační lidé, co žijí jen bojem a chrání své město za každou cenu. Za každou cenu také zničí kohokoliv, kdo jen vkročí na hranice jejich území. Ale to všechno byly jen historky z Tarwanxasu, mužova rodného města, které bylo někde dále v těchto nehostinných horách. Proto těm historkám úplně nevěřil, i když jeho žena měla jiné názory.

Lucernou osvěcoval své okolí, ale v bouři sotva něco viděl. Jen sníh, stromy, kamení, zase sníh... zvířata nikde. Nazpátek se rozhodl vydat oklikou, ať obejde trochu větší území okolo stanovacího místa jeho skupiny. V těchhle horách už se pohybují pár let, všichni z nich tu také žijí odmala, proto jsou zvyklí na podobné situace. Vlastně už to docela vypadá, že by mohla bouře končit, ale i tak nejspíš přečkají do rána, pak se teprve seberou a půjdou dále.

Muž opět kontroloval své okolí. Stromy, kamení... A tělo ve sněhu? Ne, to musela být jen skála. Jenže nedalo mu to a tím směrem se nakonec vydal, i když věděl, že mu žena bude nadávat "proč se tak zdržel". Co kdyby to náhodou bylo zvíře? Měli by alespoň maso. Ale když přišel blíže, s leknutím poznal, že napoprvé se docela trefil, až na to, že to byla těla dvou lidí... Vlastně ještě dětí. Kolik jim tak může být? Vypadají sotva na sedmnáct, jako je jeho nejstaršímu synovi.

Nemůže je tu nechat, to rozhodně ne. Zkontroloval je a ještě jsou naživu. Ale také je nemůže odtáhnout oba zároveň. Odkud vůbec jsou, tihle dva záhadní poustevníci? Rozhodl se lámat si hlavu otázkami později. První popadl tu dívku, protože se zdála být lehčí a navíc byla zraněná. Brzy už s ní v náručí vcházel do svého přístřešku. Když ho žena spatřila, vyděšeně k dívce přiběhla a jeho tři synové tomu jen z dálky věnovali zvědavé pohledy.

„Kde jsi to děvče v takové bouři sebral...? Vždyť je celá prochladlá!"

„Postarej se o ni, ještě jdu pro kluka." Položil dívku na zem pokrytou koberci.

„Cože!? A-ale vysvětli mi-!"

„Později... Sám nevím, kde se tu vzali. Asi budeme muset počkat, až se probudí." Opět si natáhl kapuci a rychle se s lucernou vydal ven.

Žena si k dívce přiklekla a začala si ji starostlivě prohlížet. Všichni tři kluci se samozřejmě také shromáždili okolo a zvědavě na ni zírali. Vypadala cize, ale to nejspíš jen proto, že za svoji cestu horami v životě ještě nikoho nepotkali mimo hlavní město, ani jeho ostatní části.

„Musela se uhodit do hlavy," řekl ten nejstarší. „Na takovou krásnou tvář se krvavá rána nehodí..."

Matka ho probodla pohledem. „Co kdybys přestal žvanit a donesl aspoň nějaký obvaz? A vy jděte pro vodu," pohlédla i na dva mladší kluky přísným pohledem.