Na hraně pravdy a lži

Možnosti

Lizzy rychle zareagovala a švihla nohou směrem k hlavě toho člověka, takže ho zasáhla a on ruku povolil. Rychle se postavila na nohy a přišlápla ho za krkem, zatímco se rozhlížela po ostatních. Ti naštěstí vypadali klidně. Jako by spali. „Nikdo z vás není vůdce, že?"

„Jestli mě chceš... zabít, udělej t-to rovnou," řekl muž přiškrceným hlasem.

Lizzy však sundala nohu z jeho krku a zavrtěla hlavou. Pak mu dokonce podala ruku. „Nejsem proti vám, ale zatím ani s vámi. Utečte. Žádné další útočení, škody jste nadělali dost. Ale musíte utéct dřív, než vás najde někdo jiný z Hlídky, protože to by nemuselo dopadnout moc dobře, že?"

Muž po chvíli přemítání přijal ruku a nechal si pomoct zvednout, ale stále si Lizzy podezíravě prohlížel. Útočit na ni nemohl, cítil, že nemá dostat síly. A navíc tu nechtěl nechávat ostatní. „Ale my jsme odboj, neutečeme jen tak-"

„Hele, co z toho vašeho odboje zbude, když všichni umřou? Klidně bych se vsadila, že polovina z vás už dávno zařvala a zbytek se buť ještě snaží dělat problémy, nebo byli zajati a čeká je výslech. A potom nejspíš poprava. To snad chceš, aby začátek povstání byl zároveň konec?"

Muž naštvaně zatínal zuby, ale přemýšlel o tom, co mu ta holka říká. Doopravdy patří k Hlídce? Nechová se tak, jenže má jejich uniformu. Kdo je ta záhadná dívka? Vážně se mu snaží pomoct... Ne jemu, povstání.

„Čas běží." Lizzy věděla, že už by také měla zmizet. Kdyby ji někdo spatřil pomáhat protivníkům, určitě by to nedopadlo dobře. Teda... Buť pro ni, nebo pro něj. A tak daleko zacházet opravdu nechtěla, když to nebylo nutné. „Takže co teď uděláš?" Pohlédla muži přísně do očí.

„Zachráním, co z nás ještě zbylo." Řekl tiše.

Lizzy se usmála. „To ráda slyším." společně s ním se pak snažila probrat i ostatní povstalce, ale než byli všichni plně při vědomí, byla už na odchodu. „Na shledanou," řekla tiše. Třeba se ještě někdy uvidí - a snad to bude v dobrém.

...

Theovi došly náboje. Naštvaně si pro sebe něco zavrčel a pak se napřáhl a trefil hozenou pistolí protivníka do hlavy. A překvapivě to pomohlo. O pár centimetrů vyšší muž se složil k zemi, jakoby dostal silnou porci uspávajícího čaje, který zapůsobil naráz. Theo překvapeně nadzvedl obočí a došel si s klidem pro pistoli. „Hm." Potěžkal ji v ruce a pak schoval do příslušného pouzdra, které měl připnuté na pásku. „Selhalo to, ale správně." Spokojeně přikývl a běžel dále.

„Theo!" Křičel Elio. „V pohodě?"

„Ale jo..." Hnědovlásek si oprášil popel z ramene, jakoby nic.

„Kde jsou ostatní?" Ptala se netrpělivě Lilith.

„Nevím," zasmál se Theo. „Ale vede je Mika a navíc jsou to Ace a Shan, ti dva jsou vždycky v pohodě."

„Možná víc v pohodě, než my," brblal Elio, odkazoval tím ke své pořezané ruce. Dostal se totiž do přímého boje s jedním povstalců. Tomu už sice došel výbušný prášek, ale za to vytáhl nůž. Nebýt Lilith, asi by Elio schytal více ran. A pak se ještě blížili další, ale ty už sundal Theo svojí střelbou. Takže teď Elio běžel dále s ostatními jen s chabě zavázanou rukou, po které se mu rozlévala nepříjemná ostrá bolest. Jakoby to teď bolelo více než ve chvíli, kdy ty rány vznikly. Elio nesnáší tuhle obrácenou logiku.

„Zvládáš to?" Ptal se trochu starostlivě Theo.

Elio nasadil zpátky úsměv. „Bude to v pohodě. Protože co dneska není v pohodě, že jo?"