Na hraně pravdy a lži

Mně se déšť líbí, je nádherný

Táhla ho dále do chodby k zadním dveřím, kam můžou jen zaměstnanci. Za chvíli už seděli na pohodlných křeslech u stolku a Mikova máma přinášela čaj.

„Není ti zima? Máš deštěm promoklé oblečení..."

„Vážne bych tu neměl být dlouho," Mika se nervózně rozhlížel okolo. Když už je nikdo další nesledoval, konečně měl odvahu sundat si gumičku a vlasy opět upravit do uhlazeného culíku. Když si vlasy utáhl, všiml si matčina zamyšleného pohledu.

„I vlasy máš o tolik delší," smutně se usmála. „Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl, Miko."

Kluk mlčel. Nechtěl říkat to samé, protože potom by bylo ještě těžší odsud odejít.

„Vím, že asi nemůžete vyzrazovat nic, co se v tom areálu učíte... Ale pověz mi alespoň něco o těch přátelích, co jsi předtím zmínil."

Mika se usmál. „Můj tým, vlastně je to správně oddíl, je plný úžasných lidí. Každý z nich je skvělý svým vlastním způsobem, ale kdybych o nich měl začít povídat, už se odsud ani nehnu." Zamyšleně se podíval bokem. „Jsou to opravdoví přátelé. Nikdy by mě nenapadlo, že takové najdu."

Matka k Mikovi natáhla dlaň a pohladila ho po tváři. „Je nezvyklé, vidět tě s takovým úsměvem."

Mika jen sklopil hlavu s červenými tvářemi. Teď se cítí jako malý kluk, ale připadá mu, že si to může dovolit, alespoň na chvíli.

Mindy se však záludně ušklíbla. „Když už se bavíme o přátelích... Co holky? Máš někoho?" žduchla do Miky loktem.

Podíval se jí do očí a pomalu se nadechl. „Mami, já... chtěl jsem ti to říct už dříve. Já nejsem-"

Někdo zaklepal na dveře a dovnitř vtrhla tmavovláska s mašlí ve vlasech. „Mindy, chtěla jsem se zeptat..." Zarazila se uprostřed věty, když pohledem ulpěla na Mikovi.

Klukova matka zvláštní atmosféru mezi těmi dvěma ignorovala, zvedla se z křesla a rychlým krokem už byla u dívky. „Když už jsi tady, tak tě představím synovi. Tohle je náš nejnovější přírůstek," vzala dívku okolo ramen, jakoby se starala o vlastní dceru, a s úsměvem pokračovala. „Naše Ali. Sice tu není úplně mezi nejlepšími holkami, ale rozhodně je skvělá a je zhruba tvého věku," mrkla na Miku.

„Mami," řekl zamračený Mika podrážděně, ale hlavou mu běhaly úplně jiné věci. Tohle nemůže být pravda... Nemůže to být ona! Ale vždyť vypadá naprosto stejně, jen trochu vyspělejší. A taky v naprosto jiném outfitu. Musí to být ona. „Trochu sis změnila jméno, že?" zvedl se z křesla a přistoupil blíže. Probodl dívku pohledem. „Gail."

Dívka se zarazila. To jméno neslyšela opravdu dlouho.

Mikova matka se nejistě podívala na ni a pak na svého syna. Je to zvláštní, vypadá to, jakoby se znali. Ale to by nedávalo smysl, Ali přece nemá nic společného s areálem, prý utekla z domova, na útěku byla celý život. „Ne, řekla nám, že se jmenuje Ali, nepleť si písmena, hupáčku," pokárala syna.

Mika však zavrtěl hlavou a jeho pohled zůstal upřený na tmavovlásku. „Utekla jsi před Hlídkou, protože ses bála bojovat, a schováváš se tady!?"

„Nikde se neschovávám!" konečně se jí podařilo promluvit. Miku si docela pamatuje, ale i tak ten kluk vypadá úplně jinak. Je skoro o dvě hlavy vyšší než ona, ve tváři má tak přísný výraz, i tělem působí dospěle. Gail se snažila nemyslet na něj jako na zákazníka, musela uhnout pohledem. Nervózně naprázdno polkla, ale pak se zamračila a rozkřikla se po něm. „Tohle je teď můj život!" rozhodila rukama. „Vybrala jsem si to!"