Na hraně pravdy a lži

Rozloučení

Lizzy se naposledy rozhlédla po pokoji. Většina lidí už byla vzhůru a loučili se s ostatními z bývalého třetího ročníku. Lizzy se usmívala a nechala se obejmout mladšími kadety, kteří k ní vždycky vzhlíželi. I když se musela usmívat a říkat jim poslední rady, nebo je jen utěšovat, že to v areálu zvládnou, její pohled zalétl k Febe. Seděla na své posteli v druhém patře, kterou měla až u stěny, takže v tom stínu skoro nebyla vidět, ale Lizzy na sobě cítila její pohled. Febe se určitě nemohla dočkat, až Lizzy se svým týmem odejde. Co asi plánuje udělat potom?

„Liame," Lizzy pevně položila ruku na rameno klukovi, kterému nejvíce věřila, z kadetů, co tu zůstávají. „Dohlédneš mi na Omicron, když tady nebudu?" Mile se usmívala, ale v očích měla přísný pohled.

Kluk přikývl. „Jde hlavně o Febe, že?"

Lizzy na to nijak nereagovala, jen dala ruku dolů z jeho ramene.

„Nevím, jestli proti ní něco zmůžu," řekl tichým tónem a jeho pohled na chvíli zamířil k její posteli. „Po pravdě si s ní nechci nic začínat, akorát bych si podepsal smrt."

Lizzy se na chvíli vyhnula jeho pohledu. „Nic takového po tobě ani nechci, jen... Kdyby bylo něco hodně špatně, sežeň pomoc." Pak se usmála. „Vždycky se můžeš spolehnout na třetí ročník Omegy, to mi věř."

Kluk nejistě přikývl.

„Lizzy?" Rayden na ni mávl od dveří. „Pojď, za chvíli budem odcházet."

„Jistě." Naposledy se podívala na Liama. „Hodně štěstí."

„Vám taky."

Slunce bylo dávno nad obzorem a hlavní brána areálu se za chvíli měla otevřít. Z venkovní strany už stály zástupy mladých lidí, kteří ode dneška po další tři roky budou trávit svůj čas tréninkem a přípravami na začlenění se do jednoho z oddělení Hlídky. Na druhé straně zdí se naopak sešli všichni bývalí kadeti třetích ročníků, připraveni k odchodu. S nimi tam však byla i spousta ostatních, kteří se s nimi ještě loučili, nebo jim chtěli při odchodu zamávat. Z dospělých tam byl Griswald a pár instruktorů, jako Joann a Jade, kteří měli později nějakou práci při zápisech. Čekalo se jen na ten správný čas, až se budou moct brány otevřít.

Lilith se pevně tiskla k Malakimu, jakoby ho nechtěla pustit ani na metr od sebe. Po tvářích jí stékaly ještě horké slzy a Malaki ji konejšivě hladil po dlouhých, lehce zvlněných vlasech. „Ale notak, Lilith. Přece nechceš strávit poslední momenty pláčem."

„Malaki... neodcházej," šeptala mu do bundy.

Kluk ji přestal hladit a zadrhávaně se nadechl. „Já... musím."

Strážci na obou stranách brány si přes okýnko v menších dveřích předávali instrukce.

„Už je čas?"

„Je čas."

Odsunutí závory vydalo hlasitý zvuk a když byly i ostatní pojistky z cesty, brána se otevřela dokořán. Bylo to, jakoby se setkala minulost z budoucností. Za bránou čekaly zvědavé tváře mladých nadějných lidí, kteří měli být během dneška přijati mezi kadety. Naproti nim, na druhé straně brány, stáli už o tři roky starší kadeti, za nimi Griswald s instruktory a ostatní.

„Hodně štěstí," řekl Griswald. Zároveň jim tím naznačoval, že už by měli jít, než ti mladí vytvoří fronty.

Bývalí kadeti třetích ročníků se na sebe podívali smíšenými pohledy. Ušli dlouhou cestu... A teď je čeká další. Jeden po druhém se pomalu začali vydávat bránou na druhou stranu a prodírali se davem mladých, kteří k nim obdivně vzhlíželi. Pohledy v očích měli naprosto rozdílné. Za zástupem nováčků už totiž netrpělivě čekalo pět lidí, každý jako zástupce jednoho oddělení Hlídky, který má své nové svěřence doprovodit na základnu a seznámit je s jejich úkolem.