Na hraně pravdy a lži

Týmová práce

Lizzy se vracela ze sprch Omicronu společně s Chantal a Aurorou. Sice raději chodila sama, ale když Chantal dokáže lidi zatáhnout do všeho.

„Vidíte ty hvězdy? Dneska je vážně hezká obloha."

„No jistě, Chantal," ušklíbla se Aurora. „Pojďme se dívat na hvězdy, jak nějací idioti..."

„Ne idioti," Lizzy vrtěla hlavou, „ale snílci. Jen lidé, co mají čas na snění, se můžou dívat na hvězdy."

„Ale notak," Chantal jen protáhla obličej. „To je zas ta tvoje nálada, že jo?"

„Kdybych se chtěla podívat nahoru, musela bych se zastavit," povídala dále Lizzy.

„Tak se podívej za chůze," brblala Aurora.

„Když se na hvězdy budu dívat za chůze, neuvidím před sebe. Můžu spadnout, nebo do něčeho narazit... Pokud chci jít rychle kupředu, ten pohled na hvězdy prostě musím obětovat."

Chantal chvíli zamyšleně hleděla do dálky a pak pohled upřela zpátky na svoji vůdkyni. Nadzvedla jedno obočí a založila si ruce bokem. „Ty se nám tady zase snažíš dát lekci, že jo?"

Lizzy se usmála. „Po těch třech letech bych čekala, že na to přijdeš dříve."

Chantal si jen pohodila vlasy. „To vždycky bývá na Zainovi, ten je tu z nás nejchytřejší."

„Ale nebrblej, všichni jste chytří," Lizzy jen protočila očima. „Akorát se vám do toho nechce zapojovat mozek," bouchla Chantal přátelsky do ramene.

„Sakra Lizzy," nadávala dívka, „teď nevím, jestli bolí více tvoje rány, nebo slova."

Aurora se jim tiše zasmála.

...

Po ranním obvyklém běhu zamířili kadeti z Omicronu třetího stupně na volný prostor za tréninkovou trasou, tam totiž měla probíhat jejich hodina. Když je však Joann spatřila, hned si vybavila, co je tohle za oddíl a mávla rukou. „Dělejte si co chcete."

„Ale máme mít hodinu," namítal Zain.

„Ty snad myslíš, že vás mám co učit? Vždyť už všechno znáte nazpaměť. Potřebujete jen zkušenosti, ale ty já vám těžko dám, když jsme tady v areálu. To přijde až časem, až areál opustíte jako opravdoví členové Hlídky." Lehla si do trávy a hodila ruce za hlavu.

Lizzy se však vychytrale usmála. „Tak se jdem zabavit sami."

Místo však neopustili. Rozhodli se hrát jejich oblíbenou hru, která byla někdy i součástí tréninku. Říkali tomu "Cíl", ale oficiálně žádné jméno neměla. Jednoduše vybrali jednoho člena týmu a ten se stal "cílem" - ostatní na něj útočili a museli jej dopadnout. Tohle byl ten nejlepší trénink na situace, kdy je skoro nemožné přežití. Když stojí člověk obklopen nepřáteli a nemá kam utéct. Hlavní je dostat se z toho kruhu, pak totiž utíkat může, to už mají kadeti z Omicronu dobře zažité. Pak však musí jedinec dlouho utíkat, nebo se skrývat, protože mu ostatní jdou stále do krku. Je možné je zneškodnit dříve, než oni zneškodní jeho, ale závisí to na dalších okolnostech. Všichni samozřejmě vědí, že by to nefungovalo, kdyby měli útočnici zbraně, ale... Vždyť je to jen hra. A aby to bylo zajímavější, rozhodli se hrát po celém areálu.

Joann se na chvíli zvedla a rozhlédla se okolo. Když uviděla kadety v kroužku v útočných pozicích, jen zavrtěla hlavou. „Oni prostě nemůžou mít chvilku klidu, že ne?"

„Kdo je teda cíl?" Ptal se Malaki.

„Vzdycky vybíráte Zaina," ušklíbla se Lizzy, „ale dlouho jsem nebyla já."