Na hraně pravdy a lži

Šelmy

„Ani se mi nechce věřit, že odsud budeme odcházet," povzdechla si Chantal, když společně mířili na střelnici.

„Je to hrozný," řekl naštvaně Malaki. „Po tom, co odejdeme, uvidím Lilith nejdříve za rok. Nechápu, že budu muset čekat tak dlouho, víte jak je to nespravedlivý!?" Naštvaně rozhodil rukama. „A ještě k tomu je teď uražená a já nechápu proč. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale neposlouchala mě. Dělám snad něco špatně? Co dělám špatně, Chan!?" Chytil ji za kraj trička pod krkem, jakoby jí snad chtěl vyhrožovat.

„Ale klid," Chantal ho jen poplácala po hlavě s chápavým výrazem. „Máš moc volného času a ten využíváš na zbytečné přemýšlení, je to tak? Však je do zkoušek času ještě dost, jsem si jistá, že to dáte s Lilith zase dokupy. Vždyť jste spolu už dlouho, to se snad jen tak nerozhádáte, ne?"

Malaki pustil látku trika a nejistě přikývl.

Chantal se zamyšleně zahleděla do dálky. „To už jsme tady vážně tak dlouho? Ten čas ale utekl."

„Celé tři roky," přikývl Zain. „Ale i když bych tady rád zůstal, tak myslím, že je čas se posunout dále."

„Z tebe vždycky musí padat jen rozumné řeči, že jo?" Ušklíbl se Rayden.

Zain se usmál. „Jen říkám, co si myslím."

Aurora nad tím protočila očima. Zvedla ruce za hlavu a s přivřenýma očima šla dále, jakoby napůl spala, nebo nad něčím přemýšlela. „Já se spíš divím, že jsme to dotáhli tak daleko."

„To proto, že jsme dobrý tým," usmála se smutně Lizzy.

Chantal se na ni zvláštně podívala. „Když už je řeč o týmu... Co s tebou poslední dobou je?"

„Jo, Lizzy," přidala se Aurora. „Jsi nějak mírná... Přestala jsi nás tak hlídat a ani se moc nezapojuješ do našich idiotských debat," ušklíbla se při vzpomínkach.

„Protože nechci, abyste na mě byli tak... fixovaní."

„Však nejsme," ušklíbl se Rayden.

„Ale jo. A zrovna ty hodně," probodl ho pohledem Zain.

„To snad nechceš, ať tě bereme mezi sebe? Vždyť už tak se nám vzdaluješ." Malaki přimhouřil oči. „Lizzy? Co jsi nám ještě neřekla?"

„Jo, vyklop to," naléhala i Chantal.

Blondýnka se rozhlédla po tvářích svých přátel a nakonec skončila u Zaina. Ten jediný to věděl... Částečně. Věděl, že má v úmyslu něco, co se týmu nebude líbit. Jen si povzdechla a sklopila pohled. „Vím, že spolu všichni chcete zůstat i nadále a že si všichni vyberete průzkumníky. Ale já... musím k agentům. Jestli se teda dostanu mezi ty nejlepší."

„Cože!?" Rayden zněl stejně jako vypadal - naštvaně.

„Jak jako musíš?" Malaki se mračil.

„Prostě..." I Lizzy byla naštvaná. Sama na sebe. Musela to konečně říct, jinak to nešlo, ale věděla, jak moc s nimi chce zůstat. Kéž by byla jako ti hloupí kadeti, co nevědí o okolním světě zhola nic a nepřejí si vědět více. „Nemůžu vám to teď říct, ale prosím, věřte mi, když říkám, že je to důležité."

„Důležité pro co?" Vzteklal se Rayden. „Lizzy ty vůbec nedáváš smysl..."

„Protože o mě skoro nic nevíte!"

Ostatní na ni zůstali tiše zírat. Jen Zain se díval do země.

Lizzy pokračovala už tichým hlasem. „Nechtěla jsem křičet..."