Na hraně pravdy a lži

Nečekaný host

Theova skupina hlídala náměstí. Lidí se tam hemžilo spoustu a Theovi to připomnělo popravu, u které musel být i s ostatními přítomen, ale raději by nebyl. Snažil se na ty vzpomínky zapomenout. Lidé okolo chodí tak bezstarostně, vesele se smějí a povídají si u stánků. Jakoby nikoho z nich nic podobného netrápilo. Theo přemýšlel, jestli je to takhle ve Městě častěji. Žil na kraji, mezi farmáři, do Města tedy chodil jen výjimečně. To se tu celou dobu děly podobné věci, aniž by o tom věděl?

„Tváříš se nějak starostlivě," poznamenal kluk z Phi.

„Přesně. Relax, vždyť se tu nic neděje," řekla druhá kadetka, co také stála poblíž. Pak se zahleděla na druhou stranu náměstí, kde z davu vyčnívali dva ochránci. Vyměnili si sní pohled, ale dále kontrolovali situaci.

Theo si povzdechl. „Ale nic, jen jsem si vzpomněl na tu popravu."

„To se stává," mávl kluk rukou. „Sice ne v takovým měřítku, ale zlí lidé prostě musí být potrestáni. Pro takové ve Městě není místo."

Theo jen svraštil obočí, ale nic na to neříkal. Po chvíli se na kluka podíval. „Ty jsi žil někde ve středu, že jo?"

„Tak nějak," zasmál se kluk. „Vlastně to bylo docela hustý, z pokoje jsem měl výhled na střechu Sídla Ortizů. V cestě sice stálo ještě dost dalších domů, ale i tak to vypadalo hustě."

„Vždycky jsem přemýšlela, jak si tam ti lidé asi musejí žít," zasnila se dívka. „Představte si, kdybych byla Kiara, nejstarší dcera z rodu Ortizů, muselo by to být jak život v pohádce!"

Theo však zavrtěl hlavou. „Myslím, že i Kiara má nějaké povinnosti. Oni všichni, když už jsou v čele Města."

Dívka se na Thea jen zamračila, ať jí nekrade představy.

„A-ale pěkných šatů a šperků má dost, to nejspíš jo."

To dívku trochu rozveselilo a opět už byla ve svém vysněném zámku.

„Hlavně tam mají dobrý jídlo," ušklíbl se kluk. „A ty jsi předtím žil kde?" Podíval se na Thea.

Hnědovlasek se usmál. „Na kraji Města. Já měl naopak výhled na hory. Nikdy by mě nenapadlo, že po nich někdy budu kráčet. A pak jsem se tam dostal na misi - najednou už mi to tak skvělé nepřipadalo." Zasmál se. „Ten sníh a mráz..."

I kluk s dívkou se vesele ušklíbli. „To jo, tyhle mise jsou docela děsivý," řekl kluk.

„Doufám, že se budu moct alespoň na chvíli podívat zpátky domů," řekl Theo. „Chtěl bych vidět svoji rodinu."

Tím si upoutal hlavně dívčinu pozornost. „Myslela jsem, že většina nás kadetů od rodiny utekla. A nebo je rodina donutila jít - kvůli penězům."

Theo se přestal usmívat. „Nikdo mě nenutil, šel jsem z vlastní vůle. Táta potřeboval léky, proto."

Dívka si nervózně skousla ret. „Tak... To doufám, že se uzdraví." Poplácala Thea po rameni.

„Já taky," zamyšleně přikývl. Pak se mu ale tvář zase rozjasnila. „Jestli jsou s ním máma a Josie, určitě bude v pohodě," zasmál se. „Přece ho znám, jen tak ho něco neporazí."

„Asi je hezký, mít takovou rodinu," řekla zamyšleně dívka.

„To je."

...

Shan si užívala pozorování stánku s pečivem, které úžasně vonělo a ona mohla nasávat alespoň tu krásnou vůni. Velký rozdíl, oproti jídelně v areálu. Spíš jí to připomnělo staré časy v rodinné pekárně. Cameron vždycky skládal čerstvě upečené pečivo do výlohy a otec... Shan si uvědomila, že by vlastně mohl být také někde na trhu. I když bydlí v jiné části Města a poměrně daleko, příležitosti trhů a slavností by si ten chamtivý lakomec nikdy nenechal ujít. Ale vyhledávat ho tu v davu se Shan určitě snažit nebude. A kdyby ho potkala, nebo kohokoliv z bratranců a sestřenic, bude je ignorovat. Nebo je může nechat zatknout, ušklíbla se pro sebe.