Na hraně pravdy a lži

Přátelský rozhovor

Cestou zpátky nikdo z kadetů pořádně nemluvil. Všichni měli spoustu otázek, hlavně na Elia, ale nemohli se ptát, protože by je někdo z průzkumníků mohl poslouchat. Už tak dost riskovali, nemohli riskovat ještě více. Lilith toho stejně měla plnou hlavu... Jak vůbec mohla to první setkání s nepřáteli prospat? Vždyť to vypadalo, jakoby se Elio s tím mužem znali více jak den. Pořád měla špatný pocit, stejně jde všechno poslední dobou jen z kopce. Stále ještě nepřijala svůj osud, že bude muset i své další roky věnovat bojování a být součástí Hlídky. Sotva rozdýchala odchod Malakiho, který ji od těchhle myšlenek alespoň rozptyloval a teď tohle!? Uvědomila si, že o okolním světě neví nic. A že jsou na tom stejně všichni lidé ve Městě. Proč to tak vůbec je... Proč existují historky jen o monstrech, co žijí za hranicemi, proč se nikdy nedozvěděla i o lidech, co doopravdy nezvládnou ani bojovat, když jim jde o život? Nejsou to přece všichni bojovníci, jistě, že mají mezi sebou i obyčejné lidi. Vždyť to viděla na vlastní oči, ti údajní "vetřelci" se ani nezvládali bránit. K zemi šli jeden za druhým.

Mika, na druhou stranu, až tak zmatený nebyl. Snažil se propojit informace, zapsat si nová fakta do hlavy. Přál si, aby s těmi lidmi mohl v tu chvíli alespoň promluvit. Co, promluvit, chtěl by se jich vyptávat na všechno! Odkud pocházejí, jaké to tam je, co vůbec dělají v horách, když nepatří k nepřátelskému vojsku... A spoustu dalších otázek. Zvláštně se u toho usmíval a to dost znepokojovalo Thea, který se sám musel přemáhat, aby se nerozbrečel nad tím, že ho dosud nikdy nenapadlo vzepřít se rozkazům. Vždyť už prováděl tolik věcí, které nikdy nechtěl udělat, se kterými nesouhlasil; denně trénuje na to, aby se stal jedním z těchhle chladnokrevných vrahů, kteří jen plní rozkazy... Doufal, že se alespoň jeho rodině vede dobře. Že dostávají peníze a vystačili s nimi i na léky pro tátu. Jak se vůbec mají? Snad jsou v pořádku. Máma, táta, i Josie. Kolik už jí vůbec je? Mělo by ji být brzy patnáct... Vždyť si ji tak Theo nedokáže představit. Vždycky to bude jeho malá sestřička. Proto Theo musí splnit to, co slíbil - až projde i posledními zkouškami a dostane se pryč z areálu, musí najít čas a způsob, jak opět navštívit svou rodinu. Co když už na něj zapomněli? Ne, určitě ne... A hlavně jim musí představit Miku.

Zpáteční cesta se naštěstí netáhla tak dlouho, protože už je nepřekvapily žádné další bouře, a tak oddíl Omega najednou zase procházel boční bránou zpátky do areálu. Měli sice volný zbytek večera, ale čas, který by potřebovali, by měl být alespoň několik dní. Byli vyčerpaní nejen fyzicky, ale i mentálně. Na další den však měli zajištěnou práci na víc, také na den po tom a den po tom. Byl to očekávaný trest za to, že se vydali do bouře bez dovolení.

„Jestli se zítra nevzbudím-"

„Už zase, Aci?" odpověděla mu mrzutá Shan, když všichni mířili na pokoj.

Ace si zbytek věty jen tiše zabrblal pro sebe. Pak se však zarazil a opustil stranu Shan a sjednotil kroky s Eliem. „Furt máš na sobě rukavice." Podezíravě se zamračil.

„Heh, nojo..." zasmál se kudrnáč.

„A celou dobu se chováš divně, všechno ti vypadává z rukou a to ani nemluvím o těch divných úšklebcích, které děláš, když si myslíš, že se na tebe nikdo nedívá."

Tohle už zaujalo i ostatní a obrátili svůj pohled na Elia.

„Ale lidi..." smál se dále, „o nic nejde..."

„Tentokrát ti na to neskočíme," mračil se dále Ace.

„Elio," ptal se starostlivě Theo. „Taky jsem si toho všiml, jen ses vždycky nějak vymluvil - ale teď máš smůlu." Založil si ruce křížem. Jeho tón však zůstal starostlivý. „Co se děje?"