Na hraně pravdy a lži

Hra lží

Ace doufal, že se bude moct vrátit za ostatními, ale poslali ho do vedlejší třídy, kterou hlídal jeden z agentů, na kterého Ace viděl přes sklo ve dveřích. No jistě, že ho nepošlou za ostatními, akorát by jim prozradil, na co se ho Yves ptal - to by generál určitě nechtěl.

Dveře se za ním pomalu dovřely a když uslyšel zaklapnutí, udělal pár kroků bokem, aby na něj neviděli, skácel se k zemi a schoulil se do klubíčka. Co když Yves přijde na to, že lhal? Co když se prořekne někdo z ostatních? A co když Ace udělal někde chybu... Mohl jich udělat spoustu! V tomhle vůbec není zkušený, vždyť doposud skoro lhát nepotřeboval. Vždycky všechny poslouchal, své starší bratry, instruktory, každého z velitelů a velitelek... Ale vždyť by měl jednat podle sebe, podle svých vlastních názorů a rozhodnutí. Proč se nechával ovládat!? No jistě... Aby přežil. Jak ironické - a to si myslel, že žít nechce. Proč se vždycky nakonec rozhodne opačně?

Další "obětí" byla Lilith. Yvesovi to zvedlo náladu, protože věděl, že na dívku bude stačit pár slov a strachem ji bude ovládat. Nakonec se určitě ukáže, že měl celou dobu pravdu a tahle skupinka jsou jen lháři, které čeká "vyloučení", pokud chce používat ten mírnější výraz. Téhle myšlenky se nevzdával.

Lilith už nějakou dobu seděla v lavici před ním a generál nenápadně pozoroval její chování. Viděl, jak je nervózní, neustále si pohupovala s nohou a motala si vlasy na prst. Samozřejmě nevydržela to ticho a musela promluvit, ať ho prolomí.

„Em... Generále Yvesi," začala opatrným tónem. „Nechtěl jste se na něco ptát?"

Yves neodpověděl a hleděl do papírů.

„Pane..." V hlase jí naprosto viditelně zněla nejistota. „Já jen-"

„Ticho," řekl rázným tónem a Lilith sebou trhla. Po delší době k ní konečně zvedl pohled. „Dej tu ruku dolů, prosím." Díval se na její prst, na kterém si namotávala své dlouhé vlasy. „Není to slušné."

Dívka se zarazila a rychle ruku složila dolů. Yves cítil, že má dívku v hrsti. Má z něj strach, poslechla malý příkaz a určitě to půjde podobně s dalšími.

První se ptal na trochu zavádějící otázky, snažil se dívku zmást, jakoby vedli jen přátelský rozhovor. Ale pak pokračoval stejným tónem, avšak úplně jinou otázkou. „Pomáhal někdo z vás protivníkům, když jste měli rozkaz zlikvidovat je?"

Lilith otevřela pusu, aby odpověděla, ale pak se zarazila a začala odpověď více promýšlet. Snažila se vyhnout jeho pohledu, chtěla by odsud utéct, ale nohy by jí to v téhle chvíli ani nedovolily. Jen myslela na Mikovo chladné chování, jak se chová z jejího pohledu, a snažila se to napodobit.

Yves však věděl, že ji dostal do pasti. Zapletl prsty ruku do sebe a mírně se naklonil dopředu. „Podle zprávy tvůj oddíl jednal proti pravidlům Města-"

„Já jsem nikomu nepomohla!" Vyhrkla ze sebe. Musela odpovědět, než se začne ptát na další veci. A přece říká pravdu - ona nikomu nepomohla, to Elio. Kdyby se však zeptal, jestli se vzepřela rozkazům, na to už by bylo složitější vymyslet pravdivou odpověď. „Držela jsem po celou dobu zbraň v ruce, snažila jsem se střílet, ale v prostředí na horách nejsem tak zkušená a..."

Až příliš mnoho výmluv. „Jsi si jistá?" Yves pozoroval, jestli z ní konečně dokáže dostat to, pro co sem přišel.

„J-jo... Ano." Lilith by nejraději vrátila pár sekund zpátky. Kdyby aspoň nekoktala... Přece si je jistá! Jenže ten muž se svým sebejistým působením naprosto převažuje.

„Kdyby jsi lhala, to by nebylo moc dobré," pokračoval Yves a nenápadně u toho zeslaboval hlas, aby se Lilith snažila lépe vnímat všechna jeho slova. „Lhát nadřízenému je hodně špatná věc." Probodl ji pohledem. V jeho očích je to ještě malá holka, věřil, že z ní dostane ty vytoužené odpovědi a konečně bude s tímhle oddílem konec. Je to jako mluvit s dítětem.