Na hraně pravdy a lži

Obavy

I když ostatní zamířili na pokoj, Theo se nějak vymluvil a jen co si v pokoji odložil věci, vydal se projít okolo areálu. Zamyšleně hleděl k obloze, ale pak procházel okolo tréninkové dráhy, u které viděl několik oddílů prvního ročníku. Pokračoval svojí cestou a z dálky je pozoroval. Zrovna tam s nimi je Joann, předvádí jim překážky a překonavá jednu za druhou, jakoby snad ani nebyla člověk. I když Ace by to možná zvládl o něco málo lépe.

Theo se konečně trochu pousmál. Ti kadeti vypadají nejistě a někteří otráveně, podobně jako jeho oddíl první rok. Elio při zkouškách jednu z těch překážek málem nezvládl, ale nakonec to dokázal. Teď už ji zvládne docela pohodově, i když je na něm stále vidět, že mu ta výška nedělá dobře.

Když šel Theo dále, viděl i spoustu dalších oddílů. Všichni instruktoři i ostatní kadeti teď pracují, jen oddíl Omega a Phi se můžou flákat, protože mají po misi. Však co, tu chvilku volna si přece zaslouží. Theo na chvíli zastavil, když procházel mezi stromy. Nohy ho táhly dále, ale přece nakonec zastavil a sedl si do stínu pod jeden z vyšších stromů. Volně se opřel o kmen a na chvíli zavřel oči. Doléhá sem pokřikování jednoho z instruktorů, ale jen z dálky, proto ho přehlušuje tiché šumění listí ve větru, které zní rozhodně příjemněji. S Mikou tady byl už tolikrát...

Theo netušil, co by dělal bez něj. Nechtěl o Miku přijít, ale už mu docházelo, že to vždy ovlivnit nemůže. I kdyby si to snažil nalhávat, nedokáže v jednom kuse někoho chránit, ani toho, na kterém mu záleží ze všech nejvíce. Co táta, máma a Josie? I na těch mu přece záleží, ale nemohl s nimi zůstat. V té době přece neuměl bojovat, ani o světě nevěděl zdaleka nic.

„Proč je to všechno tak složitý," povzdechl si a přitáhl kolena k sobě. Kdyby o Miku přišel, nedokázal by se s tím vyrovnat. I kdyby se ho ostatní snažili podpořit, nevěřil, že by to dokázal. Proto se bojí budoucnosti. Nikdy nemůže vědět, co všechno mu ještě hodí pod nohy. Vždyť se už stalo tolik věcí, o kterých nikdy ani nepřemýšlel. Alespoň, že je pořád tady... A není sám.

...

Ace znuděně vyhlížel z okna. Najednou vyděšeně vytřeštil oči a seskočil ze své postele. „Lidi, kdyby se někdo náhodou ptal, nejsem tady. Jasný!?" Bez jakéhokoliv vysvětlení si lehl na zem a zakutálel se pod postel. Zmizel jim z dohledu zrovna v okamžiku, kdy se otevřely dveře a v nich stála brunetka se zajímavě zbarvenýma očima.

„Je tady Ace?"

Ostatní si vyměnili pohledy, mluvení se chopila Shan. „A ty jsi...?"

„Zarola," odpověděla dívka a zamračila se. „Ale já se ptala první."

Shan se ušklíbla. „No Ace tu není, před chvílí někam odešel."

Brunetka však zavrtěla hlavou. „Kdyby před chvílí odešel, to bych ho zahlédla. Stála jsem venku už minimálně půl hodiny."

Shan se nejistě podívala na Lilith, která měla stejný udivený pohled, a pak se podívala zpátky na Zarolu. „Proč bys sakra stála půl hodiny před dv-"

„Myslela jsem, že za mnou přijde. Ace mi totiž slíbil, že se se mnou půjde projít."

„To jsem neslíbil!" ozvalo se zpod zrzkovy postele. Pak si uvědomil, že se tím prozradil a tak ze svého úkrytu vylezl a oprášil si nohavice. Pak se napřímil a probodl dívku pohledem. „Říkal jsem, ať mě necháš být. Já... nechci být hnusnej, nebo tak něco, ale prostě nejsi můj typ."

„Jsem, jen to ještě nevíš," odpověděla tvrdohlavě a došla až k němu, aby ho mohla drapnout za zápěstí a táhla ho pryč. Ještě, než se za nimi stačily zavřít dveře, se Ace snažil držet trámu, ale to mu nijak nepomohlo. „Lidi zachraňte mě, prosím..." Jeho hlas se pomalu vytratil a stejně tak on se Zarolou.