Na hraně pravdy a lži

Jen obyčejní lidé

Než Febe stihla zaútočit na někoho dalšího, nebo někdo z těch vystrašenců na ni, uslyšela to známé dupání bot členů Hlídky, kteří se sem hrnuli ze všech stran. Febe se rozhodla dále nečekat, nenechá je přece porazit všechny povstalce, tihle lidé budou její. Body navíc na jejím hodnocení.

Lizzy a ostatní už běželi po střechách, bez menšího váhání přeskočili širokou mezeru mezi budovami a pokračovali dále. Lizzy předstírala, že si některých povstalců skrývajících se v ulicích nevšímá, chtěla jim dát alespoň malou šanci na útěk. Pokud splynou s obyčejným davem včas, nikdo z Hlídky by je nemusel odhalit.

„Myslím, že vidím tu malou zrůdu," poznamenal při běhu Malaki. Všichni samozřejmě věděli, že odkazuje na Febe.

Chantal si povzdechla. „To by ani nebyla ona, kdyby okolo sebe neměla několik mrtvých těl, že ano!?"

„Chantal, ještě není konec, tak dávej pozor na cestu, ať neuděláš nějakou hloupou chybu," pokárala ji Lizzy. Stále přece mají před sebou ještě pár povstalců, i když ty možná dostane jiný z oddílů, nebo samotní ochránci. Ale stále by měli být na pozoru, dokud není konec.

„To by byla pěkně trapná smrt, těsně u konce boje, jen z nepozornosti," smál se Rayden.

Lizzy ho sežehla pohledem. „Pro tebe to platí taky. Obzvlášť pro tebe."

Než se však k místu dostali, Febe už hrdě předávala svého zajatce velitelce Tugevové, která má vyšší postavení u ochránců. Velitelka, ačkoliv mírně překvapeně, vyslechla všechny informace a Febin příběh, i když se jí něco z toho zdálo trochu přikrášlené. Především nevěřila tomu, že tuhle situaci zvládla dívka sama, ale věci tomu tak nasvědčovaly.

Přeživší povstalci byli pozatýkáni a odvedeni k výslechu. Tuhle práci prováděli už zkušení ochránci, zatímco kadeti jen nervózně přihlíželi. Tušili, co se s těmi lidmi stane. Jakoby už se dívali na mrtvoly.

Mezitím zničenými ulicemi procházela Rani Joann, která se útoku také účastnila, jako vždycky. Doprovázela teď Idu, společně hledaly další přeživší, ať už kadety, nebo povstalce. A samozřejmě počítaly o kolik mladých nadějí Hlídka opět přišla.

„Docela znepokojivé," mumlala si pro sebe Ida při listování svými záznamy.

„O čem přesně mluvíš?" Ptala se Rani. Znepokojivé teď mohlo být cokoliv.

„Ah, cože?" Ida zvedla hlavu, jakoby se probrala z myšlenek. Pak jí došlo, co otázkou kolegyně myslela. „Mluvím o povstalcích," popravila si brýle. „Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že by se snažili vzepřít Městu i obyčejní obyvatelé. Vím, stává se to občas v Hlídce, ale naši lidé jsou přece zkušení a i tak skončí vždy mrtví, nebo nezvěstní."

„To je to samé," ušklíbla se Rani.

Ida si odkašlala a pak pokračovala dále. „Způsobili hodně škody na to, že většina z nich ani neměla střelné zbraně a naprosto žádný výcvik." Mračila se, protože před sebou měla pohled na zlikvidovanou ulici. Bude trvat delší dobu, než se domy opraví a lidé se do nich budou moct vrátit, ale to nebyla hlavní věc, která jí rozčilovala. Ida ráda předvídá věci a odhaduje lidi, protože si to spojuje se svojí prací. Je přece ošetřovatelka. Sice patří pod průzkumníky a často přechází i mezi ostatními částmi Hlídky a hlavně řeší i kadety, ale jednou by chtěla vytvořit nové oddělení hlídky, ošetřovatelů by přece mělo být více. Ale rozčiluje ji, že tohle od lidí nečekala. Že vůbec mají sílu jít do boje, to odhodlání.

„Ale zas tak překvapivý to nebylo." Přemýšlela Rani a při tom kopala botou do hromady dřeva a sutin jedné stěny domu, až se část nepořádku sesunula dolů a málem jí zavalila druhou nohu.