Na hraně pravdy a lži

Zajatkyně

Sice ji stále pevně držel, ale v očích jí zajiskřilo vítězství. Dostala totiž nápad.

„Nemyslím si, že je nutné takhle spěchat," začala mluvit zdráhavým hlasem. Pokud ten člověk neví, že Lizzy dokáže bojovat, tak by ji mohl pustit o něco snáze.

Ochránce se však ušklíbl. „Myslíš si, že mi utečeš, ty špíno? Tvoji tvář jsem dobře viděl mezi hledanými. Teď je období zkoušek, že ano?"

Lizzyn vítězný pohled rázem zmizel. Takže ten člověk hned odhadl, že je kadetka? Jakoby už teď prohrála. Kdyby mohla, praštila by se rukou do čela. Takhle se nechat chytit už na začátku... Začala přemýšlet, jak by se jí utíkalo se zlomenou rukou. Ale opravdu to chce riskovat? Nic jiného jí nezbývá, ledaže...

„Dobře si pamatuju, když jsem taky byl kadetem, však to není tak dávno." Zamyšleně se při chůzi díval na cestu. „Ale pro tebe je konec, až tě dovedu na velitelství. Dostanu za to odměnu a ty budeš muset akorát opakovat ročník. No nestydíš se za sebe?" Zasmál se.

„Prosím, ušetřete mě," snažila se vyvolat falešné slzy. „Jsem jen mladá dívka, bez svých kamarádů to v areálu nezvládnu-"

„Jdi děvka, co zabíjí lidi," řekl hrubým hlasem. „Nikdo z areálu není nevinný, všichni jsme jen bojovníci, co se museli rvát, aby přežili. Ti nevinní zemřeli." Probodl Lizzy pohledem.

Ta jen otráveně uhnula hlavou, hraní na nevinnou jí zřejmě nevyšlo. Podcenila toho muže, to neměla dělat. Konečně si uvědomila svoji chybu. Chtěla ho přemluvit, jakoby byl jen jeden z občanů, nebo někdo z kadetů. Ale ten muž je členem Hlídky už dlouho, prošel si tím vším, co na výcviku prožívala i ona a zároveň má zkušenosti ze svého oboru, kterému se určitě věnuje už alespoň tři roky, jak mu podle vzhledu věk odhadovala.

„No fajn," řekla už svým normálním hlasem. Ten vysoký tón jí stejně určitě nežral. „Ale víš co?" Opět k němu vzhlédla, tentokrát s přimhouřenýma očima a s úsměvem. „Když jsi mě nazval děvkou, tak jsi nebyl tak daleko od pravdy." I když jí držel ruce za zády a bylo to více než nepříjemné, opřela se o něj a ochránce kvůli tomu nejistě klopýtl.

„Na mě tohle neplatí," řekl odtažitě.

Lizzy však dobře viděla, jak nejistě se na ni dívá. „Já o nic nepřicházím, ale ty ano," laškovně se usmála.

Ochránce se tvářil podrážděně a bylo poznat, že ho Lizzy znervózňuje. „Jsem dospělý, navíc starší, než ty, měla bys mi vykat."

„Dobře, pane." Naklonila hlavu na stranu a pár volných pramínků blonďatých vlasů jí přelétlo po tváři. Prohlížela si ochránce zaujatým pohledem a olízla si rty.

„Nedívej se na mě tak." Snažil se znít hrubě, ale i tak byl spíše rozpačitý.

„Máte zajímavé oči, vaše dívka musí být určitě šťastná, že má tak pohledného mladíka."

„Ale dost!" Přitáhl ji prudce za ruce a výhružně se jí podíval do očí. „Jsi jen obyčejná děvka z areálu! Takových tam bylo spousta a určitě stále je. Jen tě odvedu na to zpropadený velitelství, dostanu odměnu a bude pokoj. Myslíš, že s tebou snad chci něco mít!?"

Lizzy naklonila hlavu na stranu. „A chcete?"

Muž ji naštvaně odstrčil stranou, ale nemohl moc daleko, aby se mu nevyvlekla ze sevření. Lizzy však nevypadala, že by nějak vzdorovala. Na její tváři se objevil toužebný výraz, který byl sice falešný, ale dokázala to zahrát tak dobře, že by to muž nepoznal, hlavně ne v tuhle chvíli. Opět se mu začala motat do cesty a lísala se k němu jako vrnící kočka.