Na hraně pravdy a lži

Šumění stromů

To už u nich však byla Shan se smetákem v ruce a aniž by si to Febe uvědomila, když vyskočila, tyčka od smetáku jí vrazila přímo do břicha. Shan uměla dobře využít sílu, proto nemusela dělat kdovíjak velký pohyb a tu sílu z tmavovlásčineho odrazu použila proti ní. Už i kuchařky z dálky pozorovaly chování dívek. Shan dobře věděla, že kdyby musely i kuchařky zasáhnout, potkalo by je tři něco horšího, než jen tenhle trest.

„Ale už dost!" Přísně přejela pohledem Febe, která narazila zády do stolu, i zaraženou Lilith. „Obě dvě! Pro dnešek už stačilo, utněte to," symbolicky mávla rukou. Smeták v druhé ruce opět svěsila normálně dolů. „Tuhle vaši válku si nechte na později, až budete pryč z areálu. Už budete obě dospělé, nikdo vás nebude hlídat, ani vám do toho zasahovat, budete bojovat jen čistě za sebe. Klidně se při tom zabijte," sežehla je pohledem. „Ale tady ne."

Jak Shan odešla dělat svou práci, Lilith se vrátila k drhnutí stolů a Febe taky, ale u toho se zvláštně tiše pochechtávala sama pro sebe. „Ta holka je docela děsivá, když se nasere."

„Okřikla bych tě, ať nemluvíš sprostě, ale to přece dělat nebudu," Lilith ji probodla pohledem.

Stejně tak ji probodla Febe a chvíli na sebe upíraly zrak, ale časem se uklidnily a pokračovaly ve svém úkolu. Jen ať už to mají za sebou. Febe se stále musela ujišťovat, že to nebyla výhra na straně Lilith. Byla to přece remíza, Febe ještě má šanci tu holku rozdrtit! Ať už teď, nebo později... Jednou určitě ano.

...

Období zkoušek se sice blíží každou chvílí, ale pořád je dost času i na ostatní věci. Všichni jen doufají, že je nepotká nějaký další boj. Zatím to sice vypadá, že i povstalci se na chvíli stáhli, jednou však vyjdou na světlo znovu, tím si byla většina kadetů jistá. Protože je léto a dny jsou o hodně delší než noci, kadeti můžou zůstávat venku o něco déle. Takže je veselo, i když se blíží zkoušky.

Kadeti z Omegy se často scházeli u tréninkové dráhy, je tam totiž osvětlení, ale zároveň je to blízko k tomu volnějšímu prostoru areálu, kde jsou stromy. Kadeti z třetího ročníku obsadili větve stromů, ti z druhého se zase váleli v trávě a hyperaktivní jedinci z prvního ročníku běhali všude okolo.

Shan v puse žvatlala stéblo nějaké trávy a s rukama za hlavou hleděla nahoru, kde si na větvích povídala Miranda s ostatními.

„Hej Aci?"

„Hm." Zrzek ležel hned vedle ní, ale narozdíl od ní měl zavřené oči.

„My jsme nebyli tak veselí, když se blížily první zkoušky, co?" Odkazovala tím na kadety z prvního ročníku.

„To nebyli. Na to máme v oddílu až moc pesimistických lidí," ušklíbl se. „A pak je tu Mika, kterého stále nechápu. Teda spíš tu jeho náladu nechápu."

Chvíli mezi nimi bylo ticho, jen slabý vánek se proháněl mezi listím stromů a stejně tak šuměla tráva.

„Ale víš co?" Promluvil opět Ace. „Jsem rád, že jsou jiní. Všichni jsme jiní."

„To jo," Shan se pousmála. „Kde by pak byla ta sranda, že?" Pak zamyšleně hleděla do dálky. „No počkat... Není to Elio?"

„Kde?"

„Běhá tam s nimi." Shan se zasmála. „To je celej on..."

„Eliovi je teď taky šestnáct. Mohl být v oddílu s mladšími." Přemýšlel zrzek. „Myslíš, že by tam byl šťastnější?"

„Nevím," odpověděla zamyšleně Shan. „Ale i ty jsi mohl být s mladšími."

Ace přikývl. „Jenže já bych to tam dlouho nezvládl. Ta jejich energie by mě zabila." Vesele se ušklíbl.