Na hraně pravdy a lži

Zrada

Zpátky nešli po stopách, aby nemuseli jít okruhem a dostali se k ostatním přímo. Všem vrtalo hlavou, jaktože jsou Lilith i Elio v pohodě, jaktože vypadají, že se docela vyspali a nikdo z nich si nezatěžuje na zmrzlé končetiny. Všechno to nedávalo smysl, hlavně Mikovi, který nad tím nemohl přestat přemýšlet. Když byli všichni zticha, protože se teď museli plnou silou soustředit na chůzi, aby byli co nejdříve zpátky, byl zticha taky.

Tak si to procházel všechno dokola alespoň v hlavě. Jakoby to byla nějaká záhada, kterou musí vyluštit, ke které mu chybí několik dílků. Jasně, v tom to musí být! Něco jim ti dva neřekli. Něco dost podstatného. Sami by v té bouři určitě nepřežili... Mohl jim někdo pomoct? Mika si nebyl přesně jistý, ale tak nějak cítil, že pravděpodobnost na tuhle verzi jejich příběhu byla dost veliká. Na jednu stranu byl se svým výsledným odhadem spokojený, ale na tu druhou ho to znepokojovalo. Pokud těm dvěma doopravdy někdo pomohl, je vyloučeno, že patřil k Hlídce. Elio i Lilith by se mohli dostat do pěkného maléru - a to by jim Mika rozhodně nepřál.

Theo zamračeně hleděl přes sebe. Samozřejmě nevěděl, že se zase mračí, ale to on dělal vždycky, když nad něčím přemýšlel a když se mu to nelíbilo. Jen co obejdou tenhle skalní úsek, budou zpět u převisu. Zároveň se rozhlížel okolo na nedotčený sníh, který se při vycházejícím slunci rozzářil do oranžových barev a Theovi i ostatním slunce svítilo do očí. Průzkumníci už musí být na nohou, o tom není pochyb. A stejně tak má oddíl Omega zajištěno na problém. Ale Lilith a Elio jsou v pořádku, proto si Theo nic nevyčítá.

Všichni se udýchaně brodili sněhem a najednou se zastavili, když uslyšeli kroky početnější skupiny, která jim přicházela naproti. Pár sekund po tom spatřili velitele a hned za ním vycházeli ostatní průzkumníci; velitel rázně vykračoval vpřed s nasupeným výrazem a rozhodně nevypadal vesele.

„Kam jste si sakra mysleli, že jdete!?" hulákal po nich už z dálky.

Všichni z Omegy upřeli své pohledy na Thea a ten si jen povzdechl. Takže mluvení je opět na něm. Nechtěl však křičet z dálky, to by mohlo velitele akorát ještě víc naštvat. Proto raději pokračoval i s týmem vpřed, dokud se obě skupiny téměř nestřetly.

„Říkám, co vás to napadlo sakra!? Dal jsem vám snad povolení? Zeptali jste se aspoň? Bylo pro vás bezpečné takhle o samotě odejít? Na tyhle otázky můžu odpovědět jen ne!" Poslední slovo se neslo ozvěnou mezi zlatavými vrcholkami hor, dokud nebylo opět mrazivé ticho.

Theo se postavil přímo před o kousek vyššího velitele a zpříma se mu s vážným výrazem podíval do očí. „Omlouvám se, pane. Nemohli jsme nechat své lidi ve sněhové bouři-"

„Takže jste prostě odešli? Bez povolení!?"

Theo nejistotou zatnul pěsti, aby se mu netřásly ruce. Na tohle prostě neměl co odpovědět, šli proti pravidlům, vždyť to věděl. „A-ale už jsme zpět, jsme všichni, v plném počtu, všech šest kadetů..."

Velitel průzkumníků se zamračeným výrazem nahlédl i za Thea, kde byl zbytek oddílu kadetů, a pak se podíval zpátky na hnědovláska. „To je snad to jediné, za co jsem rád, ale nemyslete si, že vás mine trest."

Kadeti sklopili hlavy a jediný Theo se stále díval zpříma, čímž jen dával najevo, že ničeho nelituje a stojí si za svým rozhodnutím. Přece se s týmem dohodli.

Jedna dívka z průzkumníků, která byla vždycky blízko velitele, přistoupila blíže k němu. „Pane, nemyslíte, že z té bouře vyvázli nějak snadno?" řekla tichým tónem, ale podezíravým pohledem propalovala Elia a Lilith. Ostatní průzkumníci si mezi sebou taky začali něco šeptat, i oni měli své názory.